Rozbřesk online

„Houston?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím, když jsme přišli ke gatu v Seattlu.

„Jenom mezipřistání,“ uklidňoval mě Edward s úsměvem.

Měla jsem pocit, že jsem sotva usnula, a už mě zase budil. Byla jsem groggy, když mě protahoval terminály, a snažila jsem se nezapomenout, že musím po každém mrknutí znovu otevřít oči. Trvalo mi několik minut, než jsem zase začala vnímat dění kolem sebe, když jsme se zastavili u pultu pro mezinárodní lety, aby nás odbavili k dalšímu letu.

„Rio de Janeiro?“ zeptala jsem se o něco neklidněji.

„Další zastávka,“ sdělil mi.

Let do Jižní Ameriky byl dlouhý, ale pohodlný díky širokým sedadlům první třídy a Edwardovým pažím, které mě celou dobu objímaly. Prospala jsem se a vzbudila se neobvykle čilá, právě když jsme krouživým pohybem sedali na ranvej. Paprsky zapadajícího slunce se šikmo opíraly do okýnek letadla.

Na letišti jsme nezůstali čekat na další let, jak jsem si myslela. Místo toho jsme si vzali taxi a projížděli temnými, rušnými ulicemi Ria. Neschopná porozumět jediné slovo z Edwardových portugalských pokynů řidiči jsem usoudila, že jedeme přespat do hotelu, než se zase vydáme na cestu. Když jsem na to pomyslela, sevřelo mi ostré hryzání, které se nápadně podobalo trémě. Taxi pokračovalo hemžícími se davy, až doprava trochu prořídla a my jsme se začali přibližovat k nejzápadnější hranici města, vedoucí k oceánu.

Zastavili jsme v loděnici.

Edward mě vedl kolem dlouhé řady bílých jachet kotvících podél mola. Byla černá noc. Loď, u níž se zastavil, byla menší než ostatní, štíhlejší, zjevně postavena spíš pro rychlou jízdu než pro velké pohodlí. Přesto vypadala luxusněji a půvabněji než ostatní. Edward zlehka skočil dovnitř, třebaže měl rukou těžká zavazadla. Pustil kufry na palubu a otočil se, aby mi opatrně pomohl přes okraj.

Mlčky jsem sledovala, jak připravuje loď k vyplutí, překvapená jeho zručností a zjevnými zkušenostmi, protože o zálibě v jachtaření se mi nikdy předtím nezmínil. Ovšem on byl prostě dobrý ve všem.

Když jsme vypluli východním směrem na otevřené moře, prošla jsem si v duchu základy zeměpisu. Pokud jsem si pamatovala, na východu od Brazílie toho moc není... dokud se nedostanete do Afriky.

Ale Edward ujížděl rychle vpřed, zatímco světla Ria za námi pohasínala a nakonec úplně zmizela. Jeho tvář opanoval známý radostný úsměv vyvolaný stupňující se rychlostí. Loď se nořila do vln a na mě dopadly spršky mokré vody.

Zvědavost, kterou jsem tak dlouho přemáhala, nade mnou nakonec zvítězila.

„Pojedeme ještě daleko?“ zeptala jsem se.

Nestávalo se, že by zapomněl, že jsem člověk, ale napadlo mě, jestli nemá v plánu strávit nějakou dobu na moři.

„Ještě asi tak půl hodiny.“ Podíval se mi na ruce, kterými jsem křečovitě svírala sedadlo, a usmál se.

No dobře, pomyslela jsem si. Konec konců, je to upír. Možná jedeme do Atlantidy.

O dvacet minut později zavolal přes řev motoru moje jméno.

„Bello, koukni se tamhle.“ Ukázal přímo před sebe.

Zpočátku jsem rozeznala jenom tmu a bílý odraz měsíce na vodě. Ale když jsem se pozorně zadívala do míst, kam ukazoval, objevila jsem nízký černý obrys, který se zakusoval do záře měsíčního svitu na vlnách. Když jsem přimhouřila oči, spatřila jsem tu siluetu lépe. Rozrostla se do nízkého nepravidelného trojúhelníku, s jednou stranou delší, svažující se do vln pozvolněji. Přijeli jsme blíž a já jsem viděla, že je ten obrys jakoby roztřepaný a v lehkém vánku se naklání.

A když jsem pak pořádně zaostřila, začaly mi všechny ty kousky dohromady dávat smysl: před námi z vody vyrostl ostrůvek, mávající palmovými ratolestmi, s pláží bledě zářící ve světle měsíce.

„Kde to jsme?“ zašeptala jsem udiveně, zatímco Edward změnil kurz a zamířil k severní straně ostrova.

Slyšel mě i přes hluk motoru a roztáhl ústa do širokého úsměvu, až mu v měsíčním světle zasvítily zuby.

„Tohle je ostrov Esmé.“

Loď výrazně zpomalila a přesně dosedla na místo u krátkého mola postaveného z dřevěných prken, vybělených měsícem. Motor ustal a ticho, které následovalo, bylo hluboké. Nebylo slyšet nic než vlny pleskající zlehka o člun a šumění větříku v palmách. Vzdych byl teplý, vlhký a voňavý – jaké pára, která zůstane po horké sprše.

„Ostrov Esmé?“ Mluvila jsem tiše, ale stejně mi hlas v té tiché noci zněl příliš hlasitě.

„Dar od Carlislea – Esmé nám nabídla, že si ho můžeme vypůjčit.“

Dar. Kdo dává ostrov jako dar? Zamračila jsem se. Dosud mi nedošlo, že se Edward svou neskutečnou štědrost měl od koho naučit.

Postavil kufry na molo a pak se otočil zpátky a s oslnivým úsměvem se natáhl pro mě. Místo aby mě vzal za ruku, zvedl si mě do náruče.

„Neměl bys s tímhle počkat až přes práh?“ zeptala jsem se udýchaně, zatímco on zlehka vyskočil z lodi.

Zakřenil se. „Jsem prostě důkladnost sama.“

Popadl rukojeti obou velkých lodních kufrů do jedné ruky, druhou si mě tiskl na prsa, a nesl mě po molu na bledou pískovou pěšinu, která vedla temnou vegetací.

Chvilku v té džungli byla jen tma jako v pytli, ale pak jsem před námi spatřila teplé světlo. Rázem mi došlo, že vychází z domu – dva jasné pravidelné čtverce byla široká okna rámující vstupní dveře – a hned na mě zase zaútočila tréma, silněji než předtím, horší, než když jsem si myslela, že máme namířeno do hotelu.

Srdce mi slyšitelně bušilo do žeber a dech jako by se mi v krku zadrhával. Cítila jsem na tváři Edwardův pohled, ale za nic na světě bych se mu teď nekoukla do očí. Zírala jsem přímo před sebe a nic neviděla.

Nezeptal se, na co myslím, což pro něj nebylo typické. Usoudila jsem, že je možná stejně tak nervózní, jako jsem najednou byla já.

Postavil kufry na hlubokou verandu, aby otevřel dveře – bylo odemčeno.

Podíval se na mě, počkal, až se mu podívám do očí, a pak překročil práh.

Nesl mě domem a cestou rozsvěcel světla. Ani jsme nedutali. Dům mi na první pohled připadal docela velký na tak malý ostrov, a tak nějak povědomý. Už jsem si zvykla na škálu bledých odstínů na bledém podkladě, kterou měli Cullenovi rádi; připadalo mi to tu jako u nich doma. Nedokázala jsem se ovšem soustředit na žádné podrobnosti. Divoké tepání pulzu v uších mi všechno trochu rozmazávalo.

Pak se Edward zastavil a rozsvítil poslední světlo.

Pokoj byl velký a bílý a protější stěna byla téměř celá prosklená – standardní dekor pro mé upíry. Venku jasně svítil měsíc do bílého písku a jen pár metrů od domu se třpytily vlny. Ale toho jsem si skoro nevšimla. Zaměřila jsem se na obrovskou bílou postel uprostřed místnosti, ověšenou vzdouvajícími se oblaky sítí proti komárům.

Edward mě postavil na nohy.

„Já... dojdu pro kufry.“

V místnosti bylo příliš teplo a větší dusno než venku v tropické noci. Na zátylku mi vyrazila kapka potu. Udělala jsem pár kroků před sebe, pak jsem natáhla ruku a dotkla se nadýchané moskytiéry. Bůhvíproč jsem cítila potřebu se přesvědčit, že je to všechno skutečné.

Neslyšela jsem Edwarda se vrátit. Najednou mě jeho studený prst pohladil po zátylku a setřel tu kapičku potu.

„Je tady trochu horko,“ řekl omluvně. „Myslel jsem... že to tak bude lepší.“

„Důkladnost sama,“ zamumlala jsem šeptem a on se uchechtl. Jeho smích zněl nervózně, což se mu nepodobalo.

„Snažil jsem se myslet na všechno, co by nám to... usnadnilo,“ přiznal.

Hlasitě jsem polkla, stále jsem se na něj nedokázala podívat. Už měl někdy někdo takovou svatební noc?

Odpověď jsem znala. Ne. Nikdo.

„Napadlo mě,“ řekl Edward pomalu, „jestli... napřed...  by ses třeba se mnou nechtěla vykoupat při měsíčku?“ Zhluboka se nadechl a hlas měl uvolněnější, když zase promluvil. „Voda bude velmi teplá. Tahle pláž se ti bude líbit.“

„To zní hezky.“ Hlas se mi zlomil.

„Možná bys teď chtěla chviličku pro sebe... Pro člověka to byla dlouhá cesta.“

Prkenně jsem přikývla. Vážně jsem jen slabý člověk; pár minut o samotě mi prospěje.

Přejel mi rty po krku, těsně pod krkem. Krátce se zasmál a jeho studený dech mě pošimral na mé přehřáté kůži. „Ať vám to netrvá moc dlouho, paní Cullenová.“

Trochu jsem sebou trhla při zvuku svého nového příjmení.

Znovu mi přejel rty po krku až na rameno. „Počkám na tebe ve vodě.“

Přešel k francouzskému oknu, které vedlo přímo na písečnou pláž. Cestou si stáhl košili, hodil ji na podlahu, a pak se protáhl dveřmi do měsíčního světla. Dusný slaný vzduch v místnosti se jeho odchodem rozvířil.

Vzplála mi kůže jako oheň? Musela jsem se podívat, abych se přesvědčila. Ne, nehořela jsem. Alespoň ne viditelně.

Připomněla jsem si, že mám dýchat, a pak jsem vrávorala k obřímu kufru, který Edward otevřel na nízké bílé komodě. Musel být můj, protože moje stará známa taška na toaletní potřeby ležela přímo na vrchu a taky tam byla spousta růžové, ale nepoznávala jsem jediný kus svého oblečení. Jak jsem se prohrabávala úhledně složenými komínky – a hledala něco známého a pohodlného, třeba staré tepláky – zarazilo mě, že je to samá krajka a jemný satén. Prádlo. Nebo spíš prádélko, sexy a s francouzskými visačkami.

Nevěděla jsem jak ani kdy, ale jednoho dne mi za tohle Alice zaplatí.

Vzdala jsem to, šla jsem do koupelny a vykoukla ven dlouhými okny, která vedla na stejnou pláž jako francouzské okno z pokoje. Neviděla jsem ho; říkala jsem si, že bude pod vodou; nepotřeboval se vynořovat a nadechovat jako smrtelník. Nahoře na nebi se měsíc skoro v úplňku skláněl k jedné straně. Písek v jeho světle bíle zářil. Můj pohled upoutal drobný pohyb – přes zakřivený kmen jedné z palem, které lemovaly pláž, byly přehozeny jeho zbývající šaty a pohupovaly se ve vánku.

Kůži mi zase polilo horko.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a pak jsem se vrátila k zrcadlům nad dlouhou řadou pultů. Vypadala jsem přesně jako ten, kdo prospal celý den v letadle. Našla jsem si kartáč a škubavými pohyby rozčesávala rozcuchaný účes na zátylku, dokud nebyl hladký a štětiny kartáče plné vlasů. Pečlivě jsem si vyčistila zuby, dvakrát. Pak jsem si opláchla obličej a postříkala si vodou zátylek, abych ho trochu zchladila. Bylo to tak příjemné, že jsem si omyla i paže a nakonec jsem to vzdala a dala si sprchu. Věděla jsem, že je směšné sprchovat se, když se jdu za chvíli koupat, ale potřebovala jsem se uklidnit a horká voda byla spolehlivý způsob, jak toho dosáhnout.

Také oholit si nohy mi připadalo jako docela dobrý nápad.

Když jsem byla hotová, popadla jsem z pultu obrovskou bílou osušku a ovinula si ji pod pažemi kolem těla.

Pak jsem se ocitla před dilematem, které jsem dosud neřešila. Co si mám vzít na sebe? Jasně že ne plavky. A znovu se obléknout se mi zdálo docela hloupé. Na věci, které mi sbalila Ali-ce, jsem nechtěla ani pomyslet.

Dýchání se mi začalo zase zrychlovat a ruce se mi roztřásly – a zklidňující účinky sprchy byly rázem ty tam. Začalo mi být trochu na omdlení, panická ataka nebyla daleko. Posadila jsem se ve své velké osušce na studenou dlažbu a sklonila hlavu mezi kolena. Modlila jsem se, aby se nerozhodl jít se po mně podívat, než se stihnu dát dohromady. Dovedla jsem si představit, co by si myslel, kdyby mě tu takhle viděl zmatkovat. Nebylo by pro něj těžké přesvědčit sám sebe, že děláme chybu.

A já jsem se neděsila proto, že bych si myslela, že děláme chybu. Vůbec ne. Děsila jsem se, protože jsem neměla ponětí, jak se to dělá, a bála jsem se vyjít z pokoje a vrhnout se do toho po hlavě. Obzvlášť ve francouzském prádle. Věděla jsem, že na to ještě nejsem připravená.

Jako kdybych měla vyjít na jeviště před tisíce diváků, a neznat text.

Jak to lidé dělají -  spolknou všechny své obavy a bezpodmínečně důvěřují tomu druhému navzdory veškeré nedokonalosti a strachu, který mají – bez té naprosté odevzdanosti, které se mi od Edwarda dostávalo? Kdyby tam venku nebyl Edward, kdybych každou buňkou svého těla nevěděla, že mě miluje stejně tak, jako já miluji jeho – bezpodmínečně, neodvolatelně a – buďme upřímní, iracionálně -, nikdy bych nebyla schopná z té podlahy vstát.

Ale byl to Edward tam venku, a tak jsem si pro sebe zašeptala „Nebuď srab“ a vyškrábala jsem se na nohy. Uvázala jsem si osušku pevněji kolem těla a vyšla odhodlaně z koupelny. Kolem kufru plného krajek a velké postele, na které jsem se ani nepodívala. Prošla jsem ote-vřenými prosklenými dveřmi do písku jemného jako prach.

Všechno bylo černobílé, vyšisované měsíčním světlem. Pomalu jsem kráčela po teplém pra-chu a zastavila se vedle zakřiveného stromu, u kterého si nechal šaty. Položila jsem ruku na hrubou kůru a zkontrolovala dýchání, abych se ujistila, že je vyrovnané. Nebo dostatečně vyrovnané.

Podívala jsem se přes nízké vlnky, v té tmě úplně černé, a hledala jsem ho.

Nebylo těžké ho najít. Stál zády ke mně, po pás v půlnoční vodě, a díval se nahoru na oválný měsíc. V sinalém světle měsíce byla jeho pokožka dokonale bílá jako písek, jako měsíc sám, a jeho mokré vlasy vypadaly černě jako oceán. Stál bez hnutí, ruce mu spočívaly dlaněmi na hladině; kolem něj se lámaly nízké vlnky, jako by byl z kamene. Dívala jsem se na hladké li-nie jeho zad, ramenou, paží, krku, jeho dokonalou postavu...

Kůže mi nehořela náhlým plamenem – oheň teď doutnal pomalu a hluboko ve mně, až pohltil všechny mé rozpaky, mou plachou nejistotu. Bez váhání jsem si nechala osušku sklouznout po těle, přehodila ji přes strom s jeho oblečením a vstoupila do bílého světla; byla jsem v něm také bledá jako sněžný písek.

Neslyšela jsem zvuky svých kroků, když jsem přicházela k vodě, ale Edward asi ano. Neotočil se. Drobné vlnky se mi čeřily u nohou a já jsem viděla, že měl pravdu – voda byla velmi tep-lá, jako ve vaně. Vstoupila jsem do ní, opatrně našlapujíc po neviditelném mořském dně, ale moje obava byla zbytečná; písek byl všude dokonale hladký. Dno se lehce svažovalo k místu, kde stál Edward. Kráčela jsem slabým proudem, až jsem se ocitla vedle něj, a pak jsem položila ruku zlehka přes jeho studenou dlaň.

„To je krása,“ vydechla jsem a zadívala se na měsíc.

„Jde to,“ odpověděl nevzrušeně. Pomalu se otočil tělem ke mně; tím pohybem rozčeřil drobné vlnky, které mi narážely na kůži. Z ledového obličeje na mě hleděli stříbrné oči. Obrátil dlaň a naše prsty se pod hladinou propletly. Voda byla tak teplá, že mi ani nenaskočila husí kůže ja-ko obvykle.

„Ale slovo krása bych nepoužil,“ pokračoval. „Co je krása měsíce v porovnání s tebou...“

Pousmála jsem se a pak jsem zvedla volnou ruku – už se mi nechvěla – a položila jsem mu ji na srdce. Bílá k bílé;  konečně jsme se k sobě hodili. Při mém teplém dotyku se malinko zachvěl. Jeho dech zhrubl.

„Slíbil jsem, že to zkusíme,“ zašeptal, najednou celý napjatý. „Jestli... jestli ti něco udělám, jestli tě to bude bolet, musíš mi to okamžitě říct.“

Vážně jsem přikývla a dívala se mu přitom do očí. Udělala jsem další krok ve vlnách a opřela si mu hlavu o prsa.

„Neboj se,“ zašeptala jsem. „Patříme k sobě.“

Najednou mě přemohla pravda mých vlastních slov. Tento okamžik byl tak dokonalý, tak správný, nebylo možné o něm pochybovat.

Ovinul paže kolem mě a tiskl mě k sobě; léto a zima. Měla jsem pocit, jako by každým nervovým zakončením v mém těle proudila elektřina.

„Navěky,“ souhlasil a jemně nás stáhl do hlubší vody.

Ráno mě probudilo slunce, které mě pálilo do nahých zad. Bylo pozdní dopoledne, možná dokonce odpoledne, nebyla jsem si jistá. Všechno kromě času mi ovšem jasné bylo; věděla jsem přesně, kde jsem – ležela jsem v té široké bílé posteli ve velké místnosti, do které otevřenými dveřmi proudilo zářivé sluneční světlo.Oblaka baldachýnu tlumila jeho svit.

Neotevřela jsem oči. Byla jsem tak šťastná, že se mi na tom nechtělo nic měnit. Bylo slyšet jenom šplouchající vlny zvenčí, naše dýchání, tlukot mého srdce…

Cítila jsem se pohodlně, i s pečícím sluncem. Edwardova studená kůže dokonale vyrovnávala tu horkost. Ležet mu na studených prsou, jeho paže ovinuté kolem sebe, mi připadalo tak lehké a přirozené. Líně jsem přemítala, čeho jsem se to včera v noci tak bála. Všechny moje obavy mi teď připadaly přinejmenším pošetilé.

Jemně mi přejížděl prsty po křivkách páteře a já jsem poznala, že ví, že jsem vzhůru. Nechala jsem oči zavřené, objala jsem ho pevněji kolem krku a přitiskla se k němu blíž.

Nepromluvil; jeho prsty se mi pohybovaly po zádech nahoru a dolů, stěží se jich dotýkaly, jak mi lehce kreslil po kůži.

Klidně bych tu takhle ležela napořád a nikdy neporušila tenhle okamžik, ale moje tělo mělo jiné úmysly. Zasmála jsem se svému netrpělivému žaludku. Připadalo mi přízemní mít hlad po tom všem, co se minulou noc stalo. Jako když přistanete zpátky na zem z nějaké velké výšky.

„Co je tu k smíchu?“ zašeptal a stále mi hladil záda. Zvuk jeho hlasu, vážný a chraplavý, s sebou přinesl záplavu vzpomínek na noc, a já jsem ucítila, jak mi červená obličej i krk.

Místo odpovědi na jeho otázku mi zakručelo v žaludku. Zasmála jsem se znovu. :Bohužel svou lidskost nedokážu dlouho udržet na uzdě.“

Čekala jsem, že se zasměje se mnou, ale neudělal to. Přes mnoho vrstev blaženosti, která mi zamotala hlavu, mi pomalu začínalo docházet, že kolem mé prozářené bubliny čirého štěstí panuje jiná atmosféra.

Otevřela jsem oči; první věc, kterou jsem viděla, byla bledá, skoro stříbřitá kůže jeho krku, oblouk jeho brady nad mým obličejem. Čelist měl napjatou. Nadzdvihla jsem se na loktu, abych mu viděla do tváře.

Zíral na nadýchaný baldachýn nad námi a nepodíval se na mě, když jsem pozorovala jeho vážné rysy. Ve tváři měl zděšení – až jsem sebou trhla.

„Edwarde,“ řekla jsem a trochu se zajíkla, „co se děje? Co se stalo?“

„Musíš se ještě ptát?“ Jeho hlas byl tvrdý, cynický.

Můj první instinkt, výsledek celoživotní nejistoty, bylo přemítat, co jsem provedla. Procházela jsem v duchu všechno, co se stalo, ale nenašla jsem v paměti jedinou falešnou notu. Všechno bylo jednodušší, než bych čekala; zapadli jsme do sebe jako kousky skládanky, jako by naše těla byla stvořena jedno pro druhé. Cítila jsem tiché zadostiučiní – byli jsme fyzicky kompatibilní, stejně jako ve všech ostatních ohledech. Oheň a led, schopné existovat spolu, aniž by se navzájem zničily. Další důkaz, že k němu patřím.

Nenapadlo mě nic, čím bych si vysloužila tak přísný a studený pohled. Co mi uniklo?

Prstem uhladil ustarané vrásky na mém čele.

„Na co myslíš?“ zašeptal.

„Zlobíš se. Já to nechápu. Co jsem…?“ nedokázala jsem dokončit větu.

Přimhouřil oči. „Jak moc tě to bolí, Bello? Pravdu – nesnaž se to zlehčovat.“

„Bolí?“ opakovala jsem; hlas se mi zhoupl do výšky, jak mě to slovo zaskočilo.

Zvedl obočí a rty měl pevně sevřené.

Udělala jsem rychlou kontrolu, protáhla jsem si automaticky tělo, napjala a uvolnila svaly. Byla jsem ztuhlá a leckde mě bolelo, to byla pravda, ale spíš převládal podivný pocit, že se mi všechny kosti uvolnily z kloubů a moje tělo získalo konzistenci medúzy. Nebylo to nepříjemné.

A tak mě trochu rozzlobilo, že mi kazí tohle nejdokonalejší ráno v mém životě nějakými pesimistickými předpoklady.

„Jak jsi na to přišel? Nikdy mi nebylo líp.“

Zavřel oči. „Nech toho.“

„A čeho?“

„Přestaň dělat, že nejsem zrůda, když jsem tohle dovolil!“

„Edwarde!“ zašeptala jsem, teď už opravdu rozzlobená. Vláčel mé rozjasněné vzpomínky temnotou, chtěl je pošpinit. „Tohle už nikdy neříkej.“

Neotevřel oči; jako kdyby mě nechtěl vidět.

„Podívej se na sebe, Bello. Pak mi řekni, že nejsem zrůda.“

Ublížená a šokovaná jsem ho poslechla a pak nevěřícně vydechla.

Co se mi to stalo? Nechápala jsem, odkud se vzal ten nadýchaný bílý sníh, který se mi lepil na kůži. Zatřásla jsem hlavou a z vlasů se mi snášel vodopád něčeho bílého.

Stiskla jsem jeden ten měkký bílý kousíček mezi prsty. Bylo to prachové peříčko.

„Proč mám na sobě to peří?“ zeptala jsem se zmateně.

Netrpělivě vydechl. „Prokousl jsem polštář. Nebo dva. Ale o tom nemluvím.“

„Tys… prokousl polštář? Proč?“

„Koukni, Bello!“ skoro zavrčel. Vzal mě za ruku – velmi opatrně – a natáhl mi paži. „Koukni na tohle.“

Tentokrát jsem pochopila, co měl na mysli.

Pod popraškem peří mi na bledé kůži paže začínaly rozkvétat veliké nafialovělé modřiny. Očima jsem sledovala cestičku, kterou mi tvořily k rameni, pak dolů přes žebra. Vytáhla jsem ruku, abych si prohlédla zbarvení levého předloktí, a sledovala jsem, jak bledne, když se ho dotknu, a pak se znovu objeví. Trochu to bolelo.

Tak lehce, že se mě sotva dotýkal, pokládal Edward ruku na modřiny na mé paži, jednu po druhé, a přikládal své dlouhé prsty k otiskům, které se s nimi přesně shodovaly.

„No tohle,“ podivila jsem se.

Snažila jsem se na to vzpomenout – vzpomenout si na bolest -, ale nemohla jsem. Nemohla jsem si vybavit žádný okamžik, kdy by mi jeho sevření připadalo příliš pevné, jeho ruce příliš tvrdé. Jenom jsem si pamatovala, že jsem chtěla, aby mě držel pevněji, a působilo mi to rozkoš, když mě poslechl…

„Je mi to tak… líto, Bello,“ zašeptal, zatímco jsem zírala na modřiny. „Moc dobře jsem to věděl. Neměl jsem -“ Vydal ze sebe tichý hrdelní zvuk. „Je mi to líto víc, než ti dokážu vypovědět.“

Zakryl si obličej paží a úplně zkameněl.

Seděla jsem dlouhou chvíli v naprostém úžasu a snažila se smířit – teď, když jsem to pochopila – s jeho zoufalstvím. Tolik se to lišilo od toho, co jsem cítila já, že jsem to nedokázala přijmout.

Šok postupně odezněl a nic po něm nezbylo. Jen prázdnota. Moje mysl byla prázdná. Nedokázala jsem vymyslet, co bych mu řekla. Jak bych to měla správně vysvětlit? Jak bych ho mohla naplnit štěstím, které sama prožívám – nebo které jsem prožívala ještě před chvilkou?

Dotkla jsem se jeho paže, ale on nereagoval. Ovinula jsem mu prsty kolem zápěstí a snažila se stáhnout mu paži z obličeje, ale to bych stejně tak mohla tahat ze ruku sochu.

„Edwarde.“

Nepohnul se.

„Edwarde?“

Nic. No, tak to tedy bude monolog.

„Mně to není líto, Edwarde. Já jsem… ani ti to nedokážu říct. Jsem tak šťastná. To se ani nedá vypovědět. Nezlob se. Nezlob. Mně je vážně f-“

„Neříkej slovo fajn.“ Jeho hlas byl chladný. „Jestli si ceníš mojí duševní příčetnosti, tak neříkej, že ti je fajn.“

„Ale mně je,“ zašeptala jsem.

„Bello,“ skoro zasténal. „Nech toho.“

„Ne. Ty toho nech, Edwarde.“

Posunul paži; jeho zlaté oči se na mě obezřetně podívaly.

„Nekaž to,“ řekla jsem mu. „Já jsem šťastná.“

„Už jsem to zkazil,“ zašeptal.

„Přestaň,“ odsekla jsem.

Slyšela jsem, jak zaskřípal zuby.

„No tak!“ zaúpěla jsem. „Proč mi nedokážeš číst myšlenky? To je tak nevýhodné, být momentálně němá!“

Trochu vykulil oči, moje slova ho zaujala.

„To je mi novinka. Jsi ráda, že ti nemůžu číst myšlenky.“

„Dneska ne.“

Díval se na mě. „Proč?“

Rozhodila jsem frustrovaně ruce a pocítila bolest v rameni, které jsem si ovšem nevšímala. „Protože všechna tahle úzkost by byla úplně zbytečná, kdybys dokázal vidět, jak se právě cítím! Nebo aspoň jak jsem se před pěti minutami cítila. Byla jsem dokonale šťastná. Totálně a úplně, blažeností celá bez sebe. Teď – no, vlastně jsem docela naštvaná.“

„Taky máš proč se zlobit.“

„No, dobře, tak mám. Už se ti ulevilo?“

Vzdychl. „Ne. Nevěřím, že by mi teď něco mohlo zvednout náladu.“

„Tohle,“ odsekla jsem. „Přesně tohle mi vadí, pro tohle se teď zlobím. Otrávils mě, Edwarde.“

Zdvihl oči v sloup a zavrtěl hlavou.

Zhluboka jsem se nadechla. Teď už jsem tu bolest cítila víc, ale nebylo to tak hrozné. Asi jako po dni stráveném v posilovně. To jsem absolvovala s Renée, když si usmyslela, že bude provozovat fitness. Šedesát pět výpadů s pětikilovou činkou v každé ruce. Druhý den jsem nemohla chodit. Tohle nebylo ani z poloviny tak bolestivé.

Spolkla jsem svou podrážděnost a snažila se ho uchlácholit. „Věděli jsme, že to nebude jednoduché. Myslela jsem, že se to rozumí samo sebou. Ale – ono to bylo snadnější, než jsem si myslela. A tohle vážně nic není.“ Přejela jsem mu prsty po paži. „Myslím, že na poprvé, vzhledem k tomu, že jsme nevěděli, co čekat, jsme si vedli úžasně. S trochou cviku -“

Jeho výraz najednou tak ožil, že jsem se odmlčela v půli věty.

„Rozumí samo sebou? Tys něco takového čekala, Bello? Tušila jsi, že ti ublížím? Myslela sis, že to bude horší? Považuješ experiment za úspěšný, protože jsi ho přežila? Žádná zlomená kost – to se rovná vítězství?“

Mlčela jsem a nechala ho, aby to ze sebe dostal. Pak jsem ještě chvíli počkala, než se mu dýchání vrátilo zpátky k normálu. Když jsem mu viděla na očích, že už je klidnější, odpověděla jsem pomalu, pečlivě volenými slovy.

„Nevěděla jsem, co očekávat – ale rozhodně jsem netušila, jak… jak… jak nádherné a dokonalé to bude.“ Hlas mi ztichl na šepot, očima jsem sklouzla z jeho obličeje dolů na své ruce. „Tedy, nevím, jaké to bylo pro tebe, ale já jsem to vnímala takhle.“

Studený prst mi zvedl bradu.

„Tohle ti dělá starosti?“ ucedil skrz zuby. „Že jsem si to neužil?“

Moje oči zůstávaly sklopené. „Já vím, že to není to samé. Ty nejsi člověk. Jenom jsem se snažila vysvětlit, že jako člověk, no, zkrátka že si nedovedu představit, že by v lidském životě mohlo být ještě něco lepšího.“

Mlčel tak dlouho, že jsem nakonec musela vzhlédnout. Jeho obličej byl teď měkčí, zamyšlený.

„Koukám, že je toho víc, zač se musím omlouvat.“ Zamračil se. „Ani ve snu mě nenapadlo, že si moje výčitky za to, co jsem ti provedl, vyložíš tak, že pro mě tahle noc asi nebyla… no, nejlepší noc mé existence. Ale nechci na ni vzpomínat takhle, když jsem ti tak…“

Rty se mi trochu povytáhly v koutcích. „Vážně? Nejlepší ze všech?“ zeptala jsem se tiše.

Vzal mi obličej do dlaní a pátravě se na mě zadíval. „Když jsme spolu uzavřely dohodu, šel jsem si promluvit s Carlislem, doufal jsem, že mi pomůže. Samozřejmě mě varoval, že to pro tebe bude velmi nebezpečné.“ Po tváři mu přelétl stín. „Ovšem důvěřoval mi – a já si jeho důvěru nezasloužil.“

Chtěla jsem protestovat, a on mi položil dva prsty přes rty, než jsem mohla něco říct.

„Také jsem se ho ptal, co bych od toho měl čekat já. Nevěděl jsem, jaké to pro mě bude… když jsem upír.“ Nešťastně se usmál. „Carlisle mi řekl, že je to velmi silný zážitek, kterému se nic nepodobá. Upozornil mě, že tělesná láska je něco, co bych neměl brát na lehkou váhu. Silné emoce mě mohou změnit, a s trvalými následky. Ale uklidnil mě, že se toho nemusím bát – ty už jsi mě úplně změnila.“ Tentokrát byl jeho úsměv upřímnější.

„Mluvil jsem taky s bratry. Řekli mi, že je to velká rozkoš. To nejlepší hned po pití lidské krve.“ Mezi obočím se mu objevila vráska. „Ale já jsem ochutnal tvou krev, a žádná krev nemůže být mocnější než tohle… Nemyslím, že by se přímo pletli. Jenom to pro nás bylo jiné. Zažili jsme něco víc.“

„Bylo to víc. Bylo to všechno.“

„To však nemění nic na tom, že to nebylo správné. I kdyby ses při tom cítila tak, jak říkáš.“

„Co má tohle znamenat? Myslíš, že si vymýšlím? Proč?“

„Abys mi ulevila od pocitu viny. Nemůžu ignorovat důkazy, Bello. Ani to, jak se stále snažíš zlehčovat každou mojí chybu.“

Vzala jsem ho za bradu a naklonila ji tak, že naše obličeje byly pár centimetrů od sebe. „Poslouchej mě, Edwarde Cullene. Já kvůli tobě nic nepředstírám, jasné? Ani jsem nevěděla, že bych ti měla zlepšovat náladu, dokud jsi nezačal se vším tím lamentováním. Já jsem nikdy v životě nebyla tak šťastná – nebyla jsem tak šťastná, ani když ses rozhodl, že m miluješ víc, než mě toužíš zabít, ani to první ráno, kdy jsem se vzbudila a tys tam na mě čekal… Ani když jsem uslyšela tvůj hlas v baletním studiu“ – škubl sebou při staré vzpomínce na mé osobní setkání s lovícím upírem, ale já jsem pokračovala – „ani když jsi řekl ,Ano‘ a já jsem si uvědomila, že tě získávám navždycky. To jsou nejšťastnější vzpomínky, které mám, a tohle je lepší, než kterákoliv z nich. Tak se s tím prostě smiř.“

Dotkl se zamračené vrásky mezi mým obočím. „Teď se kvůli mně trápíš. To jsem nechtěl.“

„Sám se tím týráš. To je jediná věc, která je tu teď špatně.“

Přimhouřil oči, pak se zhluboka nadechl a přikývl. „Máš pravdu. Minulost je minulost a já už ji nezměním, nemá smysl, abych ti svými pocity kazil hezké chvilky. Odteď budu dělat, co bude v mých silách, abys byla zase šťastná.“

Pozorovala jsem podezíravě jeho obličej a on mi věnoval upřímný úsměv.

„Co bude v tvých silách, abych byla zase šťastná?“

V tu chvíli mi zakručelo v žaludku.

„Máš hlad,“ řekl rychle. Vyskočil z postele a přitom za sebou zvedl oblak peří. Což mi něco připomnělo.

„Hele, proč ses vlastně rozhodl ničit Esmé polštáře?“ zeptala jsem se, posadila se a vytřásala si další peří z vlasů.

Už měl na sobě volné khaki kalhoty a stál u dveří, prohraboval si vlasy a vytahoval z nich peříčka.

„Nevím, že bych se v noci o něčem rozhodoval,“ zašeptal. „Máme štěstí, že to byly jenom polštáře, a ne ty.“ Zhluboka se nadechl a pak zavrtěl hlavou, jako by setřásal ošklivé myšlenky. Tvář se mu roztáhla do věrohodného úsměvu, ale tušila jsem, že se musí moc přemáhat, aby ho vyloudil.

Opatrně jsem sklouzla z vysoké postele a znovu se protáhla. Tentokrát už jsem si lépe uvědomovala bolest a místa, odkud se ozývá. Slyšela jsem, jak zatajil dech. Odvrátil se ode mě, ruce sevřené v pěst, kotníky bílé.

„To vypadám tak strašně?“ zeptala jsem se a snažila se o veselý tón. Začal zase dýchat, ale neotočil se, asi nechtěl, abych viděla, jak se tváří. Šla jsem se do koupelny prohlédnout.

Zírala jsem na své nahé tělo v celoplošném zrcadle vedle dveří.

Už jsem na tom rozhodně byla hůř. Přes jednu lícní kost se mi táhl slabý stín, rty jsem měla trochu nateklé, ale kromě toho byl můj obličej v pořádku. Zbytek těla jsem měla ozdobený modrofialovými fleky. Soustředila jsem se na modřiny,  které bude nejtěžší zakrýt – na pažích a na ramenou. Nebyly tak hrozné. Mně se kůže zbarví snadno. V době, kdy se modřina ukáže, většinou už ani nevím, jak jsem k ní přišla. Samozřejmě, tyhle se teprve vybarvují. Zítra budu vypadat ještě mizerněji. To nám věci nijak neusnadní.

Podívala jsem se pak na vlasy a zaskučela jsem.

„Bello?“ Stál vedle mě ve chvíli, kdy jsem ze sebe vydala ten zvuk.

„Tohle z vlasů nikdy nedostanu!“ ukázala jsem si na hlavu, která vypadala, jako kdyby se mi tam uhnízdila slepice. Začala jsem si vybírat peříčka.

„Hlavně že máš starost o vlasy,“ zamumlal, ale přistoupil ke mně a pomáhal mi, šlo mu to mnohem rychleji.

„Jak to, že ses tomuhle nesmál, vypadám směšně.“

Neodpověděl; jenom dál vytahoval. Stejně jsem znala odpověď – v téhle náladě by ho nerozesmálo nic.

„Tohle k ničemu nevede,“ vzdychla jsem si po chvilce. „Je to celé zaschlé. Pokusím se to vymýt.“ Otočila jsem se a ovinula paže kolem jeho studeného pasu. „Chceš mi pomoct?“

„Radši půjdu obstarat něco k jídlu,“ řekl tiše a jemně se mi vyvinul z objetí. Vzdychla jsem, ale už byl pryč.

Vypadalo to, že je po líbánkách. Při té myšlence mi v krku vyrostl knedlík.

Když jsem se zbavila skoro všeho peří a oblékla do neznámých bílých bavlněných šatů, které zakrývaly ty nejhorší fialové skvrny, vydala jsem se tam, odkud se linula vůně vajíček, slaniny a čedaru.

Edward stál u nerezového sporáku a právě přendával omeletu z pánve na světle modrý talíř ležící na lince. Vůně jídla mě přemohla. Měla jsem pocit, že bych dokázala sníst i talíř s pánví; žaludek mi hlady zpíval.

„Tady máš,“ řekl. Otočil se s úsměvem na tváři a postavil talíř na malý kachlový stoleček.

Posadila jsem se na jednu ze dvou kovových židlí a začala jsem do sebe házet horká vejce. Pálila mě v krku, ale bylo mi to jedno.

Posadil se naproti mně. „Nekrmím tě dost často.“

Polkla jsem a pak jsem mu připomněla: „Spala jsem. Tohle je mimochodem vážně dobrota. Úžasné, na někoho, kdo nic nejí.“

„Kluci v akci,“ prozradil a oslnil mě mým nejoblíbenějším pokřiveným úsměvem.

Byla jsem šťastná, že ten úsměv vidím, šťastná, že se mi zase začíná vracet ten starý dobrý Edward.

„Odkud máš ta vajíčka?“

„Požádal jsem úklidovou četu, aby zásobila kuchyni. To bylo v tomhle domě poprvé. Budu je muset požádat, aby uklidili to peří…“ Odmlčel se s pohledem upřeným na nějaké místo nad mou hlavou. Neodpověděla jsem, bála jsem se, abych neřekla něco, co by ho zase vytočilo.

Snědla jsem všechno, ačkoli toho udělal dost pro dva.

„Děkuju,“ řekla jsem mu. Naklonila jsem se přes stůl, abych ho políbila. Automaticky mi polibek oplatil a pak najednou ztuhl a odklonil se.

Zaskřípala jsem zuby a otázka, kterou jsem mu položila, zněla jako obvinění. „Ty už se mě nedotkneš, co budeme tady, že ne?“

Zaváhal, pak se pousmál a zvedl ruku, aby mě pohladil po tváři. Jeho prsty jemně spočinuly na mé kůži a já jsem se neubránila tomu, abych mu nevtiskla obličej do dlaně.

„Ty víš, že takhle jsem to nemyslela.“

Vzdychl a spustil ruku. „Já vím. A pochopila jsi dobře.“

Odmlčel se a lehce pozvedl bradu. A pak promluvil s pevným odhodláním. „Nebudu se s tebou milovat, dokud nebudeš proměněná. Už ti nikdy neublížím.“