2. Kapitola - DLOUHÁ NOC
„Už se mi stýská.“
„Nemusím odcházet. Můžu zůstat...“
„Hmm.“
Na dlouhou chvíli jsme zmlkli, bylo slyšet jenom tlukot mého srdce, kolísavý rytmus našeho přerývaného dechu a šeptání našich rtů, které se o sebe něžně třely.
Někdy bylo tak snadné zapomenout, že líbám upíra. Ne snad že bych si zvykla a brala ho jako obyčejného člověka – ani na vteřinu jsem nedokázala zapomenout, že držím v náručí spíš anděla než člověka – ale protože mě líbal na rty, na tvář, na krk s takovou lehkostí, jako by to nebylo nic těžkého. Tvrdil, že už dávno překonal pokušení, které pro něj dřív moje krev znamenala, a že ho představa, že by mě ztratil, z lačnění po mé krvi naprosto vyléčila. Přesto jsem věděla, že mu vůně mé krve stále působí bolest – stále ho v krku pálila, jako kdyby vdechoval plameny.
Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že je má také otevřené, díval se mi do tváře. Nedovedla jsem pochopit, jak se na mě může takhle dívat. Jako bych byla výhra, a ne výherce. na kterého se konečně usmálo neskutečné štěstí.
Naše pohledy se na okamžik setkaly; jeho zlaté oči byly tak hluboké, že jsem měla pocit, že mu vidím až do duše. Nechápala jsem, jak tuto skutečnost – existenci své duše – může zpochybňovat, třebaže skutečně je upír. Měl tu nejkrásnější duši na světě, byla krásnější než jeho brilantní mysl, půvabná tvář nebo úchvatné tělo.
Díval se na mě, jako kdyby mi taky viděl až do duše a jako kdyby se mu líbilo to, co vidí.
Do mé mysli ovšem vidět nemohl, tak jak viděl všem ostatním. Bůhvíproč to tak bylo – snad jsem měla v mozku nějaký zádrhel, poruchu, díky níž byl imunní vůči všem mimořádným a děsivým věcem, které nesmrtelní ovládali. (Imunní však byla jenom mysl; moje tělo podléhalo působení těch upírů, jejichž schopnosti fungovali na jiném principu než ta Edwardova.) Ale já jsem té své mozkové „poruše“ byla vděčná, že drží moje myšlenky v tajnosti. Pomyšlení, že by tomu bylo jinak, mě uvádělo do velkých rozpaků.
Přitáhla jsem Edwardův obličej zase k svému.
„Rozhodně zůstanu,“ zašeptal o chvilku později.
„Ne, ne. Je to loučení se svobodou. Musíš jít.“
Sice jsem ho posílala pryč, ale prsty mé pravé ruky se mu zamotaly do bronzových vlasů a moje levá ruka se přitiskla pevněji k jeho kříži. Studenými dotyky mi hladil tvář.
„Loučení se svobodou je pro ty, kdo jsou smutní, že jim končí doba, kdy žili sami. Já se nemůžu dočkat, až tu dobu budu mít za sebou. Takže tam vlastně nemusím.“
„To je pravda,“ vydechla jsem se rty přitisknutými na jeho chladný krk.
Byla jsem málem v sedmém nebi. Charlie spal, nic netuše, ve svém pokoji, což bylo skoro tak dobré jako být o samotě. Tulili jsme se k sobě na mé malé posteli, propletení do sebe navzá-jem, jak nejlépe to šlo vzhledem k tlusté dece, do které jsem byla zabalená jako kukla. Hrozně mi vadilo, že tu deku musím mít, ale romantika by byla fuč, kdybych drkotala zuby. A Charliemu by bylo podezřelé, kdybych v srpnu chtěla zapínat topení...
Ale když už já jsem musela být zakuklená, alespoň Edwardovo tričko leželo na podlaze. Nikdy jsem nepřestala žasnout nad jeho dokonalým tělem – bílým, chladným a hladkým jako mramor. Rukou jsem přejížděla po jeho kamenných prsou, po plochém vypracovaném břichu, a byla jsem unesená. Projelo jít lehké chvění a jeho rty zase našly moje. Opatrně jsem přitiskla špičku jazyka k jeho rtu hladkém jako sklo a on si vzdychl. Jeho sladký dech mi chladně a voňavě ovanul obličej.
Začal se odtahovat – tohle byla jeho automatická reakce, kdykoliv usoudil, že věci zašly příliš daleko, jeho reflex, třebaže hrozně chtěl pokračovat. Edward strávil většinu svého života odmítáním fyzického uspokojení všeho druhu. Věděla jsem, že je pro něj děsně těžké, snažit se teď měnit svoje zvyky.
„Počkej,“ řekla jsem mu, chytila ho za ramena a přitiskla se k němu pevněji. Kopnutím jsem si uvolnila jednu nohu a ovinula jsem mu ji kolem pasu. „Procvičování, matka moudrosti.“
Uchichtl se. „No, tak to bychom měli mít k dokonalosti dost blízko, ne? Spala jsi vůbec za poslední měsíc?“
„Ale tohle je generálka,“ připomněla jsem mu, „a my máme zatím nazkoušené jenom některé scény. Není čas hrát při zdi.“
Myslela jsem, že se zasměje, ale neodpověděl, celé jeho tělo mu znehybnělo náhlým napětím. Zlato v jeho očích jako by ztvrdlo z tekutiny v pevný kov.
Přemýšlela jsem nad svými slovy a došlo mi, co v nich slyšel.
„Bello...“ zašeptal.
„Nezačínej s tím zase,“ zarazila jsem ho. „Dohoda je dohoda.“
„Já nevím. Je příliš těžké se soustředit, když tě mám takhle u sebe. Já – já nedokážu myslet rozumně. Nedokážu se ovládat. Ublížím ti.“
„Neublížíš.“
„Bello...“
„Pšt!“ Přitiskla jsem mu rty na ústa, abych zastavila ten záchvat paniky. Tohle už jsem slyše-la. Z téhle dohody se nevykroutí. Ne když si vydupal tu svatbu.
Chvíli mi polibky oplácel, ale viděla jsem, že ta původní vášeň už se vytratila. Bojí se, pořád se o mě tak bojí. Jak to bude jiné, až se o mě konečně přestane bát. Co si pak počne s takovou spoustou volného času? Bude si muset najít jiného koníčka.
„Co tvoje nohy?“ zeptal se.
Jako kdyby se ptal, jestli je nechci vzít na ramena, ale věděla jsem, že to tak nemyslel. „Pěkně teploučké,“ odpověděla jsem.
„Vážně? Žádné postranní myšlenky? Ještě není pozdě si to rozmyslet.“
„Chceš z toho vycouvat?“
Uchichtl se. „Jenom se ujišťuju. Nechci, abys udělala něco, o čem nejsi přesvědčená.“
„Jsem si jistá tebou. S tím ostatním se dokážu smířit.“
Zaváhal a já jsem si říkala, jestli jsem se radši neměla kousnout do jazyka.
„Dokážeš?“ zeptal se tiše. „Já nemyslím svatbu – kterou přežiješ navzdory svým pochybám, o tom jsem přesvědčen -, ale potom... co Renée, co Charlie?“
Vzdychla jsem. „Bude se mi po nich stýskat.“ Ještě horší bude, že jim se bude stýskat po mně, ale to jsem nechtěla říkat, abych nepřilévala olej do ohně.
„Angela a Ben a Jessica a Mike.“
„Bude se mi stýskat i po kamarádech.“ Usmála jsem se do tmy. „Zvláště po Mikovi. Ach, Mike! Jak jen to přežiju?“
Zavrčel.
Zasmála jsem se, ale pak jsem zvážněla. „Edwarde, tohle už jsme mnohokrát probrali. Vím, že to bude těžké, ale já to takhle chci. Chci tebe, a chci tě napořád. Jeden lidský život mi prostě nestačí.“
„Navěky zůstaneš osmnáctiletá,“ zašeptal.
„Splněný sen každé ženy,“ zažertovala jsem.
„Nikdy se nezměnit... nikdy se nepohnout kupředu.“
„Co to znamená?“
Pomalu odpovídal. „Pamatuješ, když jsme řekli Charliemu, že se budeme brát? A on si myslel, že jsi... těhotná?“
„A přemýšlel, jestli tě nemá zastřelit,“ dodala jsem se smíchem. „Přiznej si to – aspoň na chvilku to upřímně zvažoval.“
Neodpověděl.
„Co se děje, Edwarde?“
„Jenom bych si přál... no, přál bych si, aby měl tehdy pravdu.“
„Ach jo,“ vydechla jsem.
„A ještě víc bych si přál, aby tenkrát mohl mít pravdu. Aby existovala taková možnost. Nechce se mi připravit tě i o tohle.“
Chviličku mi to trvalo. „Já vím, co dělám.“
„Jak bys to mohla vědět, Bello? Podívej se na mou matku, na mou sestru. Není to tak snadná oběť, jak si myslíš.“
„Esmé a Rosalie jsou v pohodě. Jestli to bude problém později, můžeme udělat to, co udělala Esmé – někoho adoptovat.“
Vzdychl a pak se rozvášnil. „To není správné! Nechci. aby ses kvůli mně musela obětovat. Chci ti věci dávat, ne to je brát. Nechci ti krást budoucnost. Kdybych byl člověk – “
Položila jsem mu ruku na rty. „Moje budoucnost jsi ty. Už přestaň. Žádné soužení, nebo zavolám tvým bratrům, aby si pro tebe přijeli. Ty totiž potřebuješ loučení se svobodou.“
„Omlouvám se. Jsem protivný, viď? To musí být ty nervy.“
„Máš strach?“
„Nemám. Čekal jsem sto let, abych si vás mohl vzít, slečno Swanová. Svatebního obřadu se přímo nemohu dočkat – “ Odmlčel se uprostřed myšlenky. „Pro všechno na světě, to snad ne!“
„Co se děje?“
Zaskřípal zuby. „Nemusíš volat mým bratrům. Emmett s Jasperem mi prostě nedovolí, abych se z toho dnes večer vyvlékl.“
Na vteřinku jsem ho sevřela pevněji a pak jsem ho pustila. V přetahované s Emmettem jsem neměla šanci na vítězství. „Dobře se bav.“
Ozvalo se zaskřípání na okno – někdo schválně zaškrábal ocelovými nehty na skle, aby to vydalo ten hrozný zvuk, při kterém člověku běží mráz po zádech a naskakuje husí kůže. Otřásla jsem se.
„Jestli Edwarda nepustíš ven,“ zasyčel hrozivě Emmett – neviditelný pod příkrovem noci – „tak si pro něj přijdeme!“
„Jdi!“ zasmála jsem se. „Dřív než nám zboří dům.“
Edward zvedl oči v sloup, ale jedním plynulým pohybem vstal a druhým si oblékl tričko. Sklonil se a políbil mě na čelo.
„Jdi spát. Zítra je tvůj velký den.“
„Díky! Ty víš, jak mě uklidnit.“
„Uvidíme se u oltáře.“
„Já budu ta v bílém.“ Usmála jsem se, jak dokonale nevzrušeně to zní.
Zasmál se, řekl: „Velmi přesvědčivé,“ pak se přikrčil a svaly se mu svinuly jako pružiny. Zmizel – vrhl se z mého okna tak rychle, že to moje oči nedokázaly sledovat.
Venku se ozvala tlumená rána a uslyšela jsem Emmetta zanadávat.
„Hlavně ať kvůli vám nepřijde pozdě,“ zašeptala jsem, protože jsem dobře věděla, že mě slyší.
A pak mi do okna nakoukl Jasper, jeho medové vlasy byly stříbrné ve slabém měsíčním světle, které se dralo skrz mraky.
„Neboj, Bello. Přivedeme ho domů s dostatečným předstihem.“
Najednou jsem byla naprosto klidná a všechny pochybnosti jsem dokázala hodit za hlavu. Jasper byl svým způsobem stejně nadaný jako Alice, která uměla tak přesně předvídat budoucnost. Jasperovou parketou byly spíš nálady než budoucnost, a člověk se nedokázal ubránit náladě, kterou se u něj Jasper rozhodl vyvolat.
Nemotorně jsem se posadila, stále zamotaná do deky. „Jaspere? Co dělají upíři na rozlučce se svobodou? Nebudete ho brát do striptýzového baru, že ne?“
„Nic jí neříkej!“ zavrčel Emmett zespoda. Ozvalo za další bouchnutí a Edward se zasmál.
„Uklidni se,“ řekl mi Jasper – a já se uklidnila. „My Cullenovi máme vlastní verzi. Pár divo-kých kočiček, pár medvědů grizzly. Prostě obyčejná noc venku.“
Říkala jsem si, jestli budu někdy schopná mluvit s takovým nadhledem o „vegetariánské“ upíří stravě.
„Díky, Jaspere.“
Mrkl na mě a zmizel z dohledu.
Venku bylo naprosté ticho. Charlieho zdušené chrápání se neslo přes zeď.
Lehla jsem si zpátky na polštář, teď už ospalá. Dívala jsem se na zdi svého pokojíku, vybledlé v měsíčním světle, zpod těžkých víček.
Moje poslední noc v mém pokoji. Moje poslední noc, kdy usínám jako Isabella Swanová. Zítra večer už budu Bella Cullenová. Ačkoli celá ta záležitost se svatbou mi byla trnem v oku, musela jsem přiznat, že se mi líbí, jak to zní.
Pustila jsem svou mysl na volno a čekala, až mě přemůže spánek. Ale po pár minutách jsem zjistila, že jsem naopak bdělejší, zmocnila se mě úzkost a žaludek se mi svíral v nepříjem-ných křečích. Postel mi najednou bez Edwarda připadala moc měkká, moc horká. Jasper byl daleko a všechny ty klidné uvolněné pocity odešly s ním.
Zítra mě čeká velice dlouhý den.
Věděla jsem, že většina mých obav jsou hlouposti – prostě se s nimi musím vypořádat. Pozornost ostatních je nevyhnutelnou součástí života. Nemohla jsem navždycky splývat s okolím. Ovšem měla jsem pár konkrétních obav, které byly naprosto opodstatněné.
V prvé řadě tam byla ta vlečka na svatebních šatech. Alice v tomto ohledu jednoznačně nechala svůj umělecký smysl převážit nad praktičností. Sejít schodiště u Cullenových v bo-tách na vysokém podpatku a v šatech s vlečkou, to se mi nemůže povést. Měla jsem si to nacvičit.
Pak tam byl seznam hostů.
Tanyina rodina, klan z Denali, přijede někdy před obřadem.
Bude ošemetné mít tam Tanyinu rodinu ve stejné místnosti jako naše hosty z quileutské rezer-vace, Jacobova otce a Clearwaterovi. Denaliovi rozhodně nepatřili k příznivcům vlkodlaků. Tanyina sestra Irina kvůli tomu na svatbu vůbec nepřijede. Přísahala vlkodlakům pomstu za to, že zabili jejího přítele Laurenta (zrovna ve chvíli, kdy se on chystal zabít mě). Její zášť za-vinila i to, že její klan odmítl pomoc Edwardově rodině v době, kdy to nejvíc potřebovali. Jen díky neobvyklému spojenectví s quileutskými vlky jsme si zachránili život, když na nás zaútočila smečka novorozených upírů...
Edward mě ujišťoval, že quileutským od Denaliových žádné nebezpečí nehrozí. Tanya a celá její rodina – kromě Iriny – se za své selhání cítila strašně provinile. Příměří s vlkodlaky byla malá cena, kterou umoří alespoň část dluhu, cena, kterou byli ochotní zaplatit.
Tak to byl ten velký problém, ale byl tu ještě jeden malý: moje malé sebevědomí.
Nikdy předtím jsem Tanyu neviděla, ale byla jsem si jistá, že poznat ji nebude pro moje ego příjemná záležitost. Kdysi dávno, pravděpodobně ještě než jsem se narodila, to na Edwarda zkoušela – ne že bych jí nebo kterékoli jiné ženě měla za zlé, že ho chtěla. Přesto bude při nejmenším krásná a přinejhorším úchvatná. A i když Edward jasně – třebaže nepochopitelně – dával přednost mně, nebudu se s ní moct srovnávat.
Takže jsem byla z jejich účasti na svatbě trochu nabručená, ale Edward, který dobře znal můj důvod, mi zahrál na city a vzbudil ve mně lehký pocit viny.
„Po rodině jsme my jejich nejbližší, Bello,“ připomněl mi. „Stále si připadají osiřele, víš, i po tak dlouhé době.“
Tak jsem ustoupila a navenek se přestala mračit.
Tanya měla velkou rodinu, skoro tak velkou jako Cullenovi. Bylo jich pět: Tanya, Kate a Irina, ke kterým se přidali Carmen a Eleazar, podobně jako se kdysi Alice a Jasper přidali ke Cullenovým, a všechny spojovala touha žít soucitněji než normální upíři.
I přes takovou společnost ovšem Tanya a její sestry byly stále svým způsobem osamělé. Stále ve smutku. Protože před velmi dávnou dobou měly taky matku.
Dovedla jsem si představit prázdnotu, jakou taková ztráta zanechává, i když uběhlo přes tisíc let; snažila jsem představit si Cullenovu rodinu bez jejího zakladatele, jejího středu, vůdce a otce, Carlisea. Nedokázala jsem to.
Carlisle mi vysvětlil Tanyinu historii během jedné z mnoha nocí, kdy jsem zůstala dlouho vzhůru u Cullenových doma a snažila se co nejvíc pochytit a naučit se, abych byla co nejlépe připravená na budoucnost, kterou jsem si zvolila. Příběh o Tanyině matce byl jedním z mno-ha, varovný příběh ilustrující jen jedno z pravidel, která budu muset ctít, až se přidám ke světu nesmrtelných. Vlastně šlo jenom o jedno pravidlo – jeden zákon, který se rozpadal na tisíc různých plošek: Udržet tajemství.
Udržet tajemství znamenalo spoustu věcí – žít nenápadně jako Cullenovi, odstěhovat se dřív, než lidé začnou tušit, že upíři nestárnou. Nebo se lidí úplně stranit – kromě času na jídlo ovšem – jako žili nomádi James a Victoria; jako stále žijí Jasperovi přátelé Peter a Charlotte. Znamenalo to zvládnout všechny nové upíry, které stvořím, jako to dělal Jasper, když žil s Marií. Jako se to Victorii s jejími novorozenými nepodařilo.
Ale hlavně to znamenalo nedopouštět se jedné zásadní věci, jejíž důsledky byly nekontrolova-telné.
„Neznám jméno Tanyiny matky,“ přiznal Carlisle, a jeho zlaté oči, téměř stejného odstínu ja-ko jeho světlé vlasy, se naplnily smutkem při vzpomínce na Tanyinu bolest. „Nikdy o ní nemluví, pokud se toho lze vyvarovat, nikdy na ni vědomě nemyslí.
Ta žena, která stvořila Tanyu, Kate a Irinu – která je milovala jak věřím – žila mnoho let předtím, než jsem se narodil já, za časů moru v našem světě, morové rány v podobě nesmrtelných dětí.
Co si upíři z té dávné minulosti mysleli, to nedokážu vůbec pochopit. Proměňovali děti, které sotva odrostly kojeneckému věku.“
Musela jsem spolknout knedlík, který se mi udělal v krku, když jsem si představila, co to Carlisle popisuje.
„Byly velmi krásné,“ vysvětloval, když viděl mou reakci. „Tak roztomilé, tak okouzlující, to si neumíš představit. Stačilo, aby ses k nim jen přiblížila, a musela jsi je milovat; byla to automatická reakce.
Nebylo ovšem možné je nic naučit. Zastavily se na té úrovni vývoje, které dosáhly předtím, než je kousli. Rozkošné dvouleté dětičky s dolíčky a šišlavým hláskem, které dokázaly zničit polovinu vesnice, když to na ně přišlo. Když dostaly hlad, prostě se šly krmit, a žádná varovná slova je nedokázala zadržet. Lidé je vídali na vlastní oči, kolovaly o nich historky, strach se šířil jako oheň na suchém mlází...
Tanyina matka stvořila také takové dítě. Stejně jako u těch ostatních, ani její důvody si nedovedu představit.“ Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Samozřejmě se do toho vložili Volturiovi.“
Trhla jsem sebou jako pokaždé, když jsem zaslechla to jméno, ale bylo samozřejmé, že legie italských upírů – kteří byli ve svém světě považováni za královskou rodinu – bude hrát v tom příběhu hlavní roli. Nemůže existovat zákon, pokud neexistuje trest; nemůže být trest, když není, kdo by ho vykonal. Staří upíři Aro, Caius a Marcus ovládali své poddané; setkala jsem se s nimi jen jednou, ale přitom krátkém setkání se mi zdálo, že skutečný vůdce, se svým mocným darem číst myšlenky – stačil mu jeden dotyk, a věděl všechno, co která mysl kdy skrývala – byl Aro.
„Volturiovi studovali nesmrtelné děti doma ve Volteře a po celém světě. Caius rozhodl, že ti malí nejsou schopni ochránit naše tajemství. A tak museli být zničeni.
Říkal jsem, že byli rozkošní. No, smečky bojovaly do posledního dechu – nechávaly se doslo-va zdecimovat – aby je uchránily. K masakrům nedošlo na tak širokém území, jako když se na tomto kontinentu vedly jižanské války, ale svým způsobem měly drastičtější následky. Dlou-ho ustanovené smečky, staré tradice, přátelé... mnoho bylo ztraceno. Nakonec byla ta praxe naprosto potlačena. O nesmrtelných dětech se napříště nesmělo mluvit, byly tabu.
Když jsem žil s Volturiovými, setkal jsem se se dvěma nesmrtelnými dětmi, takže jsem viděl na vlastní oči, jak byly přitažlivé. Aro studoval ty maličké mnoho let poté, co katastrofa, kte-rou způsobily, pominula. Znáš jeho zvědavost; doufal, že se dají nějak ochočit. Ale nakonec bylo rozhodnutí jednomyslné: Nesmrtelném dětem nesmí být dovoleno existovat.
Skoro jsem zapomněla na matku sester z Denali, když se k ní příběh zase vrátil.
„Není jasné, co to přesně s Tanyinou matkou bylo,“ pokračoval Carlisle. „Tanya, Kate a Irina o tom vůbec nevěděly až do dne, kdy si pro ně Volturiovi přišli. Jejich matku a to ilegální stvoření už drželi ve vězení. Byla to nevědomost, která zachránila Tanye a jejím sestrám ži-vot. Aro se jich dotkl a viděl naprostou nevinnost, a tak s matkou potrestány nebyly.
Žádná z nich nikdy předtím toho chlapce neviděla, ani ve snu je nenapadlo, že existuje, až do dne, kdy ho viděly hořet v matčině náruči. Domnívám se, že jejich matka držela to dítě v tajnosti, aby ho ochránila právě před tímhle. Ale proč ho vůbec stvořila? Kdo to byl a co pro ni znamenal, že kvůli němu přestoupila tu nepřekročitelnou hranici? Tanya a ostatní nikdy na žádnou z těch otázek nedostaly odpověď. Ale o matčině vině pochybovat nemohly, a myslím, že jí nikdy doopravdy neodpustily.
I přes Arovu naprostou jistotu o nevině Tanyi, Kate a Iriny je Caius chtěl dát upálit. Kolektiv-ní vina. Měly štěstí, že Aro byl toho dne v milosrdné náladě. Tanye a jejím sestrám bylo od-puštěno, ale zůstala jim nehojící rána v srdci a velká úcta k zákonu...“
Nejsem si jistá, kde přesně se moje vzpomínka změnila v sen. V jednu chvíli jsem se rozpomněla na Carlisleovo vyprávění, poslouchala jsem ho a dívala se mu při tom do tváře, a o chvíli později už jsem před sebou měla šedé, ladem ležící pole a ve vzdychu cítila hutnou vůni hořícího kadidla. Nebyla jsem tu sama.
Ze shromáždění postav uprostřed pole, zahaleným do popelavě šedých plášťů s kapucí, jsem měla být vyděšená – mohli to být jedině Volturiovi, a já jsem, navzdory tomu, co nařídili při našem posledním setkání, byla stále člověk. Ale věděla jsem, jak se mi to někdy ve snech stává, že jsem pro ně neviditelná.
Všude kolem mě byly rozesety kouřící hromady. Poznala jsem ten sladký pach ve vzduchu a nezkoumala mohyly příliš zblízka. Neměla jsem touhu vidět obličeje upírů, které popravili, napůl jsem se bála, že bych v doutnajících hromadách mohla někoho poznat.
Volturiovi vojáci stáli v kroužku kolem něčeho nebo někoho a já jsem slyšela jejich šeptající hlasy, které se třásly rozčilením. Scénář snu mi přikazoval, abych přistoupila blíž k plášťům a podívala se, jakou že to věc nebo osobu si prohlížejí s takovým rozrušením. Opatrně jsem se protáhla kolem dvou vysokých a syčících postav a konečně jsem uviděla předmět jejich debaty, posazený na malém kopečku nad nimi.
Byl krásny, rozkošný, přesně jak ho Carlisle popisoval. Chlapeček ještě v batolecím věku, asi tak dvouletý. Světle hnědé kudrny rámovaly jeho cherubínský obličejíček s kulatými tvářemi a plnými rty. A třásl se, oči zavřené, jako kdyby měl hrozný strach a nedokázal se dívat, jak se smrt s každou vteřinou přibližuje.
Zasáhla mě tak mocná potřeba zachránit to vyděšené, rozkošné dítě, že na Volturiových, navzdory vší jejich devastující hrozbě, už mi nezáleželo. Protáhla jsem se kolem nich a bylo mi jedno, jestli si všimnou mé přítomnosti. Když jsem se přes ně dostala, rozeběhla jsem se k chlapci.
Ale jsem zblízka spatřila kopeček, na kterém seděl s klopýtnutím jsem se zastavila. Nevyla to hlína ani kámen, ale hromada lidských těl, vysátých, bez života. Příliš pozdě, abych neviděla tváře. Znala jsem je všechny – Angelu, Bena, Jessicu, Mika... A přímo pod rozkošným chlapečkem ležela těla mého otce a mé matky.
Dítě otevřelo své jasné, krvavě rudé oči.