9. kapitola - TOHLE BY NIKOHO ROZHODNĚ NENAPADLO
Ve skutečnosti jsem neměl v plánu loučit se s otcem.
Koneckonců, stačil by jeden rychlý telefonát Samovi a hra by pro mě skončila. Odřízli by mě a zatlačili zpátky. Asi by se pokusili mě nějak rozzlobit, nebo by mě dokonce zranili - jen aby mě donutili proměnit se, aby Sam mohl vydat nový zákon.
Ale Billy mě očekávala, věděl, že budu rozhozený. Byl na dvoře, jenom tam seděl na vozíku s očima upřenýma na místo, kde se asi objevím mezi stromy. Viděl jsem, že uhodl, kam mám namířeno – šel jsem kolem domu ke své podomácku vyrobené garáži.
„Měl bys chviličku, Jaku?“
Zastavil jsem se. Podíval jsem se na něj a pak ke garáži.
„No tak, chlapče. Alespoň mi pomoz dovnitř.“
Zaskřípal jsem zuby, ale usoudil jsem, že mi daleko spíš přivodí potíže se Samem, když mu teď pár minut nebudu lhát.
„Odkdy potřebuješ pomoc, starouši?“
Chraplavě se zasmál. „Bolí mě ruce. Dostrkal jsem se celou cestu od Sue až sem.“
„Je to z kopce. Celou dobu jsi jel sešupem.“
Vyvezl jsem jeho vozík po malé rampě, kterou jsem mu vyrobil, a dovezl ho do obýváku.
„Nachytal jsi mě. Myslím, že jsem uháněl možná až padesátkou. Bylo to skvělý.“
„Ty ten vozík zlikviduješ, víš. A pak se budeš muset plazit po loktech.“
„Ani nápad. Ty mě budeš nosit.“
„To se moc po světě nepodíváš.“
Billy položil ruce na kola a dovezl se k ledničce.. „Zbylo něco k jídlu?“
„Nevím. Ale Paul tu trčel celej den, takže asi ne.“
Billy si vzdychl. „Jestli nechceme umřít hladem, budu muset začít schovávat potraviny.“
„Řekni Rachel, aby šla bydlet k němu domů.“
Billyho žertovný tón byl ten tam a oči mu zněžněly. „Vždyť je tu sotva pár týdnů. Poprvé po dlouhý době zase přijela domů. Je to těžký – holky byly starší než ty, když maminka umřela. Proto se sem nerady vrací.“
„Já vím.“
Rebecca nebyla doma od své svatby, ale ta pro to měla opravdu dobrou omluvu. Letenky z Havaje jsou dost drahé. Washingtonská státní byla dost blízko, aby se Rachel nemusela vymlouvat. Během semestru chodila na přednášky a o prázdninách pracovala na dvě směny v nějaké kavárně v univerzitním kampusu. Nebýt Paula, asi by zase brzy odjela. To proto ho Billy asi nechce odsud vykopnout.
„No, mám ještě nějakou práci...“ vystartoval jsem k zadním dveřím.
„Počkej, Jaku. Nechceš mi povědět, co se stalo? To mám volat Samovi, abych se dozvěděl, co je novýho?“ Stál jsem tam zády k němu, aby mi neviděl do tváře.
„Nic se nestalo. Sam dovolí, aby jim to prošlo. Asi teď budeme s pijavicemi jedna ruka.“
„Jaku...“
„Nechci se o tom bavit.“
„Odcházíš, synu?“
V místnosti bylo dlouho ticho, zatímco jsem se rozmýšlel, jak to mám říct.
„Rachel si může vzít zpátky svůj pokoj. Vím, že nenávidí spaní na matračce.“
„Radši bude spát na zemi, než by tě ztratila. Já taky.“
Odfrkl jsem.
„Jacobe, prosím tě. Jestli potřebuješ... pauzu. No, tak si ji vezmi. Ale ne zase na tak dlouho. Vrať se.“
„Možná. Moje parketa budou svatby. Tam se vždycky objevím, abych nechyběl na fotkách. Napřed se ožení Sam, pak se vdá Rachel. Možná do toho první praští Jared s Kim. Asi bych si měl sehnat nějakej oblek.
„Jaku, podívej se na mě.“
Pomalu jsem se otočil. „Co je?“
Dlouze se mi zadíval do očí. „Kam jdeš?“
„Vážně nemám namířeno někam konkrétně.“
Naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči. „Nemáš?“
Dívali jsme se na sebe. Vteřiny ubíhaly.
„Jacobe,“ řekl. Jeho hlas byl napjatý. „Jacobe, nedělej to. Nestojí to za to.“
„Nevím, o čem to mluvíš.“
„Nech Bellu a Cullenovy na pokoji. Sam má pravdu.“
Chvíli jsem se na něj díval, a pak jsem dvěma dlouhými kroky přešel místnost. Popadl jsem telefon a vypojil ho ze zásuvky. Šedou šňůru jsem zmuchlal v dlani.
„Sbohem, tati.“
„Jaku, počkej -“ zavolal za mnou, ale já už jsem byl ze dveří a utíkal jsem pryč.
Motorka nebyla tak rychlá jako běh, ale byla diskrétnější. Přemítal jsem, jak dlouho bude Billymu trvat, než dojede do obchodu a sežene k telefonu někoho, kdo by mohl předat Samovi vzkaz. Vsadil bych se, že Sam je ještě pořád ve své vlčí podobě. Problém bude, jestli se Paul v brzké době vrátí k nám. Mohl by se proměnit ve vteřině a uvědomit Sama, co chci udělat...
Nebudu se o to starat. Pojedu tak rychle, jak dokážu, a jestli mě chytnou, tak se uvidí, co dál.
Nakopl jsem motorku a už jsem uháněl po blátivé cestě. Když jsem projížděl kolem domu, neohlédl jsem se.
Na silnici byl provoz, všude plno turistům; kličkoval jsem mezi auty a vysloužil si tím nějaké to zatroubení a pár zvednutých prostředníčků. V stokilometrové rychlosti jsem zatočil na stojedničku, ani jsem se nenamáhal rozhlédnout. Chvíli jsem jel po dělící čáře, aby mě nesrazil nějaký minivan. Ne že by mě to zabilo, ale zpomalilo. Zlomené kosti – alespoň ty velké – se hojí několik dnů, to jsem dobře věděl.
Silnice se trochu uvolnila, a tak jsem rozjel motorku na stodvacítku. Nešlapal jsem na brzdu, dokud jsem nebyl dost blízko od té úzké příjezdové cesty; v tu chvíli jsem si řekl, že jsem za vodou. Sam nepůjde tak daleko, aby mě zastavil. Na to je moc pozdě.
Až v tu chvíli – když jsem si byl jistý, že jsem to dokázal – jsem začal přemýšlet, co teď vlastně udělám. Zpomalil jsem na třicet a kličkoval mezi stromy opatrněji, než bylo nutné.
Věděl jsem, že by mě slyšeli přicházet, natož přijet na motorce, takže nemůžu počítat s žádným momentem překvapení. Taky jsem nijak nemohl zakrýt své úmysly. Edward uslyší, co mám v plánu, jakmile se k němu dostatečně přiblížím.. Možná už mě slyšel. Ale i tak jsem věřil, že mi to vyjde, protože mám na své straně jeho ego. Sám se mnou bude chtít bojovat.
Takže tam prostě vejdu, uvidím Samův vzácný důkaz na vlastní oči, a pak vyzvu Edwarda na souboj.
Pohrdavě jsem zasupěl. Ten parazit z toho asi bude chtít dělat divadlo.
Až s ním budu hotový, sejmu tolik dalších, kolik stihnu, než mě skolí oni. Cha – napadlo mě, jestli Sam bude brát mou smrt jako provokaci. Asi řekne, že jsem dostal, co jsem si zasloužil. Jen aby neurazil svoje milované pijavičí přátele.
Příjezdová cesta vedla na louku. Jejich pach mě udeřil do obličeje jako shnilé rajče. Fuj. Smradlaví upíři. Začínal se mi zvedat žaludek. Bude těžké ten zápach nevnímat, když ho neředí lidské pachy, jako když jsem tu byl naposledy. Ačkoli kdybych ho čichal svým vlčím nosem, bylo by to ještě těžší.
Nebyl jsem si jistý, co mám vlastně čekat, ale kolem té velké bílé krypty nebylo nikde ani živáčka. Samozřejmě věděli, že jsem tady.
Vypnul jsem motor a zaposlouchal se do ticha. Hned jsem uslyšel napjaté, rozzlobené mumlání z druhé strany širokých dveří. Někdo byl doma. Zaslechl jsem svoje jméno a usmál jsem se, těšilo mě pomyšlení, že jim naháním vítr.
Zhluboka jsem se nadechl – uvnitř to bude ještě horší – a jedním skokem jsem vyskočil na verandu.
Dveře se otevřely, než jsem se jich dotkl. Stál v nich doktor s vážným výrazem v očích.
„Ahoj, Jacobe,“ pozdravil mě klidněji, než bych očekával. „Jak se máš?“
Zhluboka jsem se nadechl pusou. Ten smrad linoucí se ze dveří mě div neporazil.
Byl jsem zklamaný, že mi otevřel Carlisle. Radši bych, kdyby dveřmi prošel Edward s vyceněnými tesáky. Carlisle mi připadal tak... prostě lidský, nebo jak to říct. Možná za to mohly ty jeho návštěvy na jaře u nás doma, když jsem byl pomlácený. Rozhodně bylo nepříjemné dívat se mu do tváře a přitom vědět, že ho zabiju, jestli můj plán vyjde.
„Slyšel jsem, že se Bella vrátila živá,“ řekl jsem.
„No, Jacobe, na tohle teď vážně není ta nejlepší doba.“ Doktor se tvářil rozpačitě, taky mu bylo nepříjemně, ale ne tak, jak jsem čekal. „Mohli bychom to odložit na později?“
Nechápavě jsem na něj zíral. Žádá mě, abych odložil zápas na život a na smrt na nějakou příhodnější dobu?
A pak jsem uslyšel Bellin hlas, podlomený a chraplavý, a už jsem nedokázal myslet na nic jiného.
„Proč ne?“ ptala se někoho. „Před Jacobem budeme taky dělat tajnosti? A k čemu to bude dobré?“
Její hlas nebyl takový, jaký bych čekal. Snažil jsem se vzpomenout na hlasy mladých upírů, s kterými jsme bojovali na jaře, ale jediné, co jsem tehdy registroval, bylo vrčení. Možná, že novorození nemají ten pronikavý, zvonivý hlas jako ti starší. Možná všichni noví upíři mluví ochraptěle.
„Pojď dál, Jacobe, prosím tě,“ zaskuhrala Bella hlasitěji.
Carlisle přimhouřil oči.
Napadlo mě, že má Bella možná žízeň. Taky jsem přimhouřil oči.
„Dovolíš,“ řekl jsem doktorovi a prošel kolem něj. Bylo to těžké – odporovalo všem mým instinktům, otočit se k jednomu z nich zády. Ale nebylo to nemožné. Jestli existuje něco jako neškodný upír, pak je to tenhle podivně útlocitný vůdce.
Až začne boj, budu se od Carlislea držet dál. I tak zbude dost těch, které můžu zabít, aniž bych mu ublížil.
Opatrně jsem vstoupil do domu, držel jsem se zády ke stěně. Očima jsem přejel po místnosti – nic mi tam nebylo povědomé. Když jsem tu byl naposled, měli všechno vyzdobené na slavnost. Teď bylo všechno jasné a bledé. Včetně šesti upírů stojících v hloučku kolem bílé pohovky.
Byli tam absolutně všichni, ale jen při pohledu na jednoho z nich jsem zůstal stát jako přimrazený a brada mi spadla až na vestu.
Na Edwarda. Zarazil mě výraz v jeho tváři.
Už jsem ho viděl rozzlobeného, věděl jsem jak to vypadá, když je arogantní, a jednou jsem ho zažil, když trpěl bolestí. Ale tohle – tohle bylo horší než bolest. Jeho oči byly pološílené. Nevzhlédl, aby mě probodl pohledem. Upíral oči na pohovku vedle sebe a ve tváři měl výraz, jako by ho upalovali zaživa. Ruce se zaťatými prsty mu visely podél těla.
Ani jsem se nedokázal pokochat jeho trýzní. Napadl mě jen jediný důvod, proč se takhle tváří, a očima jsem sledoval jeho pohled.
Uviděl jsem ji ve stejnou chvíli, kdy jsem zachytil její vůni.
Její teplou, čistou, lidskou vůni.
Bella byla napůl schovaná za opěradlem pohovky, stulená do klubíčka, pažemi si objímala kolena. Chvíli jsem vnímal jediné, a sice že je to stále ta Bella, kterou miluju, Bella s hebkou, poddajnou, světle broskvovou pletí a čokoládovýma očima. Srdce se mi rozbušilo zvláštním trhavým rytmem a napadlo mě, jestli to není jenom nějaký lživý sen, z kterého se probudím.
Pak jsem se na ni pořádně podíval.
Pod očima měla hluboké temné kruhy, o to nápadnější, že její obličej byl celý ztrhaný. Zhubla? Kůži měla napjatou, lícní kosti pod ní vystupovaly tak, až jsem se bál, že ji protrhnou. Většinu tmavých vlasů měla staženou z obličeje do nepořádného uzlu, ale pár pramenů se jí ochable lepilo na čelo a na krk, které se leskly potem. Něco se jí stalo s prsty a zápěstími, vypadala tak křehce, že to bylo až děsivé.
Byla nemocná. Moc nemocná.
To nebyla lež. Povídačka, kterou vykládal Charlie Billymu, nebyla to žádná povídačka. Zatímco jsem na ni zíral s vyvalenýma očima, kůže jí lehce zezelenala.
Blonďatá pijavice – ta kočka, Rosalie – se nad ní sklonila a zastínila mi tak pohled na ni. V jejím postoji bylo něco zvláštního, ochranitelského.
Tohle mi nehrálo. Znal jsem Belliny názory téměř na všechno – její myšlenky byly tak průhledné, někdy mi připadalo, jako by je měla napsané na čele. Takže mi nemusela vykládat každou situaci dopodrobna, abych ji pochopil. Věděl jsem, že Rosalii nemá ráda. Poznal jsem to podle toho, jak kroutila rty, když o ní mluvila. Nejenom že ji neměla ráda. Ona se jí bála. Nebo aspoň dřív to tak bývalo.
Když na ni teď pohlédla, nebylo po strachu ani stopy. Její výraz byl... omluvný nebo co. Pak Rosalie popadla z podlahy umyvadlo a podržela ho Belle pod bradou právě včas, aby se do něj Bella hlučně vyzvracela.
Edward padl vedle ní na kolena – v očích neuvěřitelně zmučený pohled -, ale Rosalie varovně napřáhla ruku, aby se držel zpátky.
Nic z toho mi nedávalo smysl.
Když Bella dokázala zvednout hlavu, slabě se na mě usmála, trochu rozpačitě. „Promiň mi to,“ zašeptala ke mně.
Edward tichounce zasténal. Hlava mu padla Belle na kolena. Položila mu ruku na tvář. Jako kdyby chlácholila ona jeho.
Neuvědomil jsem si, že mě nohy poponesly blíž, dokud na mě Rosalie nezasyčela. Najednou mi stála v cestě k pohovce. Vnímal jsem ji jako nějakou postavu na televizní obrazovce. Bylo mi jedno, že tam je. Nepřipadala mi skutečná.
„Rose, nech toho,“ zašeptala Bella. „To nevadí.“
Blondýna mi ustoupila z cesty, ačkoli na ní bylo vidět, že se jí vůbec nechce. Se zamračeným pohledem upřeným na mě se nakrčila Belle u hlavy, připravená skočit. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak bude snadné ji ignorovat.
„Bello, co je to s tebou?“ zašeptal jsem. Než jsem se nadál, už jsem taky klečel a nakláněl se přes opěradlo gauče naproti jejímu... manželovi. Nezdálo se, že by si mě všiml, a já jsem se po něm sotva podíval. Natáhl jsem se pro její volnou ruku a vzal ji do obou dlaní. Její kůže byla ledová. „Jsi v pořádku?“
To byla pitomá otázka. Neodpověděla.
„Jsem tak ráda, že jsi za mnou dneska přišel, Jacobe,“ řekla.
Ačkoli jsem věděl, že Edward neslyší její myšlenky, zřejmě její slova měla nějaký skrytý význam, který mi utekl. Edward zase zasténal do deky, do které byla zabalená, a ona ho pohladila po tváři.
„Co se děje, Bello?“ naléhal jsem a stiskl pevněji její studené křehké prsty.
Místo odpovědi se rozhlédla po místnosti, jako by něco hledala, v očích prosbu i varování zároveň. Šest párů úzkostných žlutých očí jí pohled vracelo. Nakonec se obrátila k Rosalii.
„Pomůžeš mi zvednout se, Rose?“ zeptala se.
Rosalie vycenila zuby a podívala se na mě, jako kdyby mi chtěla rozdrásat hrdlo. Nepochyboval jsem, že by to s chutí udělala, kdyby mohla.
„Prosím tě, Rose.“
Blondýna se zašklebila, ale zase se sklonila nad ni, vedle Edwarda, který se nepohnul ani o píď. Paží opatrně podepřela Belle ramena.
„Ne,“ zašeptal jsem. „Nevstávej...“ Vypadala tak slabá.
„Chci ti odpovědět na otázku,“ odsekla, což se malinko víc podobalo způsobu, jakým se mnou obvykle mluvila.
Rosalie vytáhla Bellu z gauče. Edward zůstal, kde byl, jen zabořil obličej ještě hlouběji, až ho měl pohřbený do polštářů. Deka spadla na zem Belle k nohám.
Bellino tělo bylo oteklé, břicho měla podivně, nezdravě vydulé. Vypínalo se pod světle šedou mikinou, která měla moc dlouhé rukávy a v ramenou jí byla příliš široká. Zbytek jejího těla se zdál hubenější, jako kdyby ta velká boule vyrostla z toho, co z ní do sebe vsákla. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co ta neforemná část znamená – nepochopil jsem, dokud si na vypouklé břicho něžně nepoložila ruce, jednu pod druhou. Jako kdyby ho chtěla pochovat.
Pak jsem pochopil, ale stále jsem tomu nemohl uvěřit. Viděl jsem ji před pouhým měsícem. Nemohla být těhotná. Ne tak moc.
Ale byla.
Nechtěl jsem to vidět, nechtěl jsem na to myslet. Nechtěl jsem si ho představit v ní. Nechtěl jsem vědět, že něco, co tak nenávidím, zakořenilo v těle, které miluju. Zvedl se mi žaludek a musel jsem překotně polykat, abych se nepozvracel.
Ale bylo to ještě horší, mnohem horší. Její zničené tělo, kosti vystupující pod kůží obličeje. Jenom jsem hádal, že takhle – tak těhotná, tak nemocná – vypadá proto, že to, co v ní je, jí ubírá život, aby samo přežilo...
Protože je to zrůda. Zrovna jako její otec.
Vždycky jsem o něm věděl, že ji zabije.
Hlava mu vylétla, když ta slova slyšel v mé hlavě. Doteď jsme byli oba na kolenou, a najednou byl na nohou a tyčil se nade mnou. Oči měl matně černé, pod nimi temně fialové kruhy.
„Ven, Jacobe,“ zavrčel.
Taky jsem stál. Díval jsem se na něj svrchu. Kvůli tomuhle jsem přišel.
„Tak pojď na to,“ souhlasil jsem.
Ten velký, Emmett, se protlačil dopředu vedle Edwarda, za zády měl toho s lačným pohledem, Jaspera. Bylo mi to vážně jedno. Možná moje smečka odklidí zbytky, až mě tihle dorazí. Možná ne. Nezáleželo na tom.
Na kratičký zlomek vteřiny se moje oči dotkly těch dvou, které stály vzadu. Esmé. Alice. Malé a neskutečně ženské. No, byl jsem si jistý, že mě ti druzí zabijí dřív, než se k nim dostanu. Nechtěl jsem zabíjet holky... ani upírky ne.
Ačkoli u té blondýnky bych možná udělal výjimku.
„Ne,“ zašeptala Bella, ztratila rovnováhu a zavrávorala dopředu, aby se chytila Edwardovy paže. Rosalie se posunula s ní, jako kdyby k sobě byly připoutané řetězem.
„Jen si s ním potřebuju promluvit, Bello,“ pronesl Edward tichým hlasem pouze k ní. Zvedl ruku, aby se dotkl její tváře, aby ji pohladil. V tu chvíli jsem viděl rudě – jak je možné, že po tom všem, co jí udělal, se jí pořád smí takhle dotýkat? „Nepřepínej se,“ pokračoval prosebně. „Odpočívej, prosím tě. Vrátím se za chviličku.“
Dívala se mu do obličeje a usilovně se snažila uhodnout jeho myšlenky. Pak přikývla a klopýtala zpátky ke gauči. Rosalie jí pomohla uložit se na polštáře. Bella se na mě zadívala a snažila se udržet můj pohled.
„Chovej se slušně,“ napomenula mě. „A pak se vrať.“
Neodpověděl jsem. Dneska nic neslibuju. Uhnul jsem pohledem a pak jsem následoval Edwarda ven ze dveří.
Nějaký nahodilý, nespojitý hlas v mé hlavě poznamenal, že oddělit ho od smečky nebylo tak těžké, že ne?
Šel dál, vůbec si nehlídal, jestli mu neskočím na nechráněná záda. Asi se nepotřeboval hlídat. Věděl by, kdybych se rozhodl zaútočit. Což znamenalo, že se budu muset rozhodovat velmi rychle.
„Nejsem ještě připravený na to, abys mě zabil, Jacobe Blacku,“ zašeptal, jak rychle kráčel od domu. „Budeš muset mít trochu trpělivosti.“
Co je mi do jeho časových rozvrhů. Šeptem jsem zavrčel: „Trpělivost není moje doména.“
Kráčel dál, ušel nějakých pár set metrů po příjezdové cestě pryč od domu, se mnou v patách. Byl jsem celý rozpálený, prsty se i třásly. Byl jsem vybuzený, jen jen udeřit.
Bez varování se zastavil a otočil se, aby mi viděl do tváře. Jeho výraz mě zase omráčil.
Náhle jsem si připadal jenom jako kluk – kluk, který prožil celý svůj život v tomhle zapadlém městečku. Jenom dítě. Protože jsem poznal, že budu muset žít mnohem déle, vytrpět mnohem více, abych kdy pochopil tu stravující bolest v Edwardových očích.
Zvedl ruku, jako kdyby si chtěl utřít pot z čela, ale prsty mu křísly o tvář, až mě napadlo, že si začne drásat žulovou kůži obličeje. Černé oči mu žhnuly v důlcích, pohled rozostřený, viděly věci, které tam nebyly. Ústa měl otevřená, jako že chce křičet, ale žádný zvuk z nich nevycházel.
Takový obličej by měl člověk upalovaný na hranici.
Najednou jsem nebyl schopen slova. V té tváři to bylo jasně napsáno. Stín toho už jsem zahlédl v domě, ona to měla v očích a on taky, ale tenhle pohled to zpečetil. Poslední hřebík do její rakve.
„Zabíjí ji to, viď? Umírá.“ A v tu chvíli jsem věděl, že můj výraz je zředěným odvarem toho, jak se tváří on. Můj výraz byl asi jiný, slabší, protože jsem byl ještě v šoku. Ještě jsem to úplně nepochopil – seběhlo se to moc rychle. On už měl čas propracovat se až k tomuhle bodu. A bylo to jiné, protože už jsem v duchu přišel tolikrát, tolika způsoby. Navíc nebyla nikdy skutečně moje, takže jsem ji vlastně nemohl ztratit.
A taky jsem to celé nezavinil.
„Je to moje vina,“ zašeptal Edward a kolena se mu podlomila. Zhroutil se přede mnou, zranitelný, nejsnazší cíl, jaký si člověk může představit.
Ale já jsem byl studený jako sníh – žár hněvu ve mně vychladl.
„Ano,“ zasténal do prachu, jako kdyby se zpovídal zemi. „Ano, zabíjí ji to.“
Jeho zlomená bezmocnost mě dráždila. Chtěl jsem boj, ne popravu. Kam se teď poděla jeho pyšná nadřazenost?
„Tak proč Carlisle něco neudělá?“ zavrčel jsem. „Je přece doktor, ne? Dostaňte to z ní ven.“
Vzhlédl a pak promluvil unaveným hlasem. Jako kdyby to vysvětloval podesáté dítěti z mateřské školky. „Ona nám to nedovolí.“
Chvilku trvalo, než jsem ta slova pochopil. Proboha, ona se vážně dostává do formy. No jistě, umře kvůli svému příšernému zplozenci. To je prostě celá Bella.
„Znáš ji dobře,“ zašeptal. „Tak rychle chápeš... Já jsem to nepochopil. Ne včas. Cestou domů se mnou nechtěla pořádně mluvit. Myslel jsem si, že se bojí – to by bylo přirozené. Myslel jsem, že se na mě zlobí, že jsem jí to způsobil, že jsem ohrozil její život. Zase. Vůbec mě nenapadlo, o čem ve skutečnosti přemýšlí, k čemu se odhodlává. Až do chvíle, kdy nám rodina přijela naproti na letiště a ona se rozeběhla do náruče Rosalii. Rosalii! A pak jsem uslyšel, co si Rosalie myslí. Nepochopil jsem, dokud jsem to nezaslechl. A ty to pochopíš po vteřině...“ Napůl vzdych, napůl zasténal.
„Počkej chvilku. Ona vám to nedovolí.“ Sarkasmus mě kysele pálil na jazyku. „Všimli jste si vůbec, že má jenom tolik síly, jako každá normální pětapadesátikilová lidská holka? To jste vy upíři tak hloupí? Stačí ji přidržet a omámit léky.“
„Já jsem chtěl,“ zašeptal. „Carlisle by to udělal...“
Takže ušlechtilost, jo?
„Ne. Žádná ušlechtilost. Její bodyguard nám to zkomplikoval.“
Aha. Až dosud mi jeho historka moc smysl nedávala, ale teď to do sebe zapadlo. Tak proto je u ní ta bloncka. Ale co z toho má? Vážně té královně krásy jde o to, aby Bella umřela?
„Možná,“ odpověděl. „Rosalie se na to takhle nedívá.“
„Tak napřed vyřaďte ze hry blondýnu. Vždyť ji zas můžete poskládat dohromady, ne? Nadělejte z ní fašírku a pak se postarejte o Bellu.“
„Emmett s Esmé jí kryjí záda. Emmett by nám nikdy nedovolil... a Carlisle mi pomůže, když bude Esmé proti...“ Hlas mu odezněl do ztracena.
„Měl jsi nechat Bellu se mnou.“
„Ano.“
Na to už bylo ovšem trochu pozdě. Možná měl na tohle všechno myslet dřív, než ji obdařil tímhle život vysávajícím monstrem.
Vzhlédl ke mně ze svého osobního pekla, a já jsem viděl, že se mnou souhlasí.
„Nevěděli jsme to,“ pronesl slovy tichými jako dech. „Ani ve snu mě to nenapadlo. Nikdy předtím neexistoval vztah, jaký máme my s Bellou. Jak jsme mohli vědět, že lidská žena dokáže s někým z nás počít dítě -“
„Když by při tom počínání měla bejt roztrhaná na kousky?“
„Přesně,“ souhlasil s napjatým šepotem. „Existují sadisti, inkubové, sukubové. Existují. Ale svádění berou jenom jako předehru k hostině. Nikdo ho nepřežije.“ Zavrtěl hlavou, jako kdyby ho ta představa pobuřovala. Jako kdyby sám byl snad jiný.
„Nevěděl jsem, že existuje speciální pojmenování pro, co jsi,“ vyštěkl jsem.
Díval se na mě, a jeho tvář se zdála stará tisíc let.
„Ani ty, Jacobe Blacku, mě nemůžeš nenávidět tak, jak se nenávidím já sám.“
Omyl, pomyslel jsem si, ale vzteky jsem nedokázal promluvit.
„Tím, že mě zabiješ, ji nezachráníš,“ hlesl.
„Tak čím teda?“
„Jacobe, musíš pro mě něco udělat.“
„To teda sakra nemusím!“
Pořád se na mě díval tím napůl unaveným, napůl šíleným pohledem. „Kvůli ní!“
Zaťal jsem zuby. „Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych ji před tebou ochránil. Úplně všecičko. Teď už je pozdě.“
„Znáš ji, Jacobe. Rozumíte si s takovou měrou, že to ani nechápu. Ty jsi její součástí a ona tvou. Mě neposlechne, protože si myslí, že ji podceňuju. Myslí si, že je na to dost silná...“ Zadrhl se mu hlas a pak polkl. „Tebe by mohla poslechnout.“
„Proč by to dělala?“
Vyškrábal se na nohy, oči mu žhnuly jasněji než před tím, divočeji. Napadlo mě, jestli se vážně nezbláznil. Můžou upíři přijít o rozum?
„Snad můžou,“ odpověděl na mou myšlenku. „Já nevím. Připadá mi to tak.“ Zavrtěl hlavou. „Snažím se to před ní skrývat, co můžu, protože stres její stav ještě zhoršuje. Nic v sobě neudrží. Musím se krotit; nemůžu jí to ztěžovat. Ale na tom teď nesejde. Tebe musí poslechnout!“
„Nemůžu jí říct nic, co už si jí neřekl sám. Co mám podle tebe dělat? Vykládat jí, jak je hloupá? To ona už asi ví. Povědět jí, že umře? Vsadím se, že to ví taky.“
„Můžeš jí nabídnout to, co chce.“
Mluvil z cesty. Že by už se zbláznil?
„Je mi jedno, čím ji udržím naživu,“ prohlásil a najednou byl soustředěný. „Jestli chce dítě, ať si ho má. Třeba půl tuctu dětí. Cokoli.“ na vteřinku se odmlčel. „Ať jsou to třeba štěňata, když to jinak nejde.“
Podíval se mi do očí a přes tenkou slupku sebeovládání z něj čišela horečná touha něco udělat. Stáhl jsem obočí a přemýšlel, co tím chtěl říct. Když mi to došlo, údivem jsem otevřel pusu.
„Ale tohle ne!“ zasyčel, než jsem se mohl vzpamatovat. „Ne tuhle věc, která z ní vysává život, zatímco já tady jen bezmocně stojím! Dívám se, jak je jí den ze dne hůř a jak mi uniká. Sleduju jak jí to ubližuje.“ Rychle se nadechl, jako kdyby dostal ránu do břicha. „Musíš ji přinutit, aby pochopila, proč je to nutné, Jacobe. Ona už mě nechce poslouchat. Pořád je u ní Rosalie a přiživuje její bláznovství – povzbuzuje ji. Chrání ji. Ne, chrání tu věc uvnitř. Bellin život pro ni nic neznamená.“
Hlas měl přidušený, jako by nemohl dýchat.
Co to povídá? Co že by Bella měla udělat?Pořídit si dítě? Se mnou? Cože? Jak? On se jí vzdává? Nebo usoudil, že by jí nevadilo, kdybychom se o ni dělili?
„To je jedno. Cokoli, co ji udrží při životě.“
To je ta největší šílenost, jakou jsem od tebe slyšel,“ zamumlal jsem.
„Miluje tě.“
„Ne dost.“
„Je ochotná umřít, aby měla dítě. Třeba by souhlasila s něčím méně radikálním.“
„Copak ji vůbec neznáš?“
„Já vím, já vím. Přesvědčit ji bude hodně těžké. Proto tě potřebuju. Ty víš, jak uvažuje. Přiměj ji, aby to pochopila.“
Nedokázal jsem myslet na to, co navrhuje. Bylo to příliš. Nemožné. Špatné. Hnusné. Půjčovat si Bellu na víkendy a pak ji vracet v pondělí ráno jako film z půjčovny? Nechutné.
A lákavé.
Nechtěl jsem o tom uvažovat, nechtěl jsem si to představovat, ale stejně jsem se tomu neubránil. Fantazíroval jsem o Belle na tohle téma tolikrát, ještě v době, kdy existovala možnost společného my, a pak dlouho po té, co bylo jasné, že fantazie po sobě zanechají jenom podebrané boláky, protože už nebyla žádná možnost, vůbec žádná. Tehdy jsem si nedokázal pomoct. Teď jsem to nedokázal zarazit. Bella v mé náruči, Bella vzdychající moje jméno...
Tahle nová představa, která mě nikdy nenapadla, která pro mě nikdy neměla existovat, byla ještě horší. Kdyby mi ji nenasadil do hlavy, neměl bych před sebou léta utrpení. Ale ona se tam uchytila, ovíjela mi kolem mozku vlákna jako plevel – jedovatý a nezničitelný. Bella v ní byla zdravá a rozzářená, úplně jiná, než je teď, ale něco bylo přece stejné: její tělo, ne zubožené a pokroucené, ale změněné přirozeným způsobem. Zakulacené mým dítětem.
Snažil jsem se uniknout před tím jedovatým plevelem ve své mysli. „Mám přinutit Bellu, aby to pochopila? V jakým vesmíru to žiješ?“
„Aspoň to zkus.“
Rychle jsem zavrtěl hlavou. Vyčkával, záporné odpovědi si nevšímal, protože slyšel, jak se ve mně perou protichůdné myšlenky.
„Kde jsi vlastně na tyhle žvásty přišel? To sis právě teď vymyslel?“
„Nemyslím na nic než na to, jak ji zachránit, od chvíle, kdy jsem si uvědomil, co má v plánu udělat. Kvůli čemu umře. Ale nevěděl jsem, jak tě zkontaktovat. Věděl jsem, že bys neposlechl, kdybych ti zavolal. Kdybys dneska nepřišel, šel bych tě sám hledat. Ale je těžké od ní odejít i jen na pár minut. Její stav... se tak rychle mění. Ta věc... roste. Rychle. Teď od ní nemůžu odcházet.“
„Co je to?“
„To nikdo z nás netuší. Ale už je to silnější než ona.“
Najednou jsem to chápal – v duchu jsem viděl to nadouvající se monstrum, jak se z ní dere ven.
„Pomoz mi to zastavit,“ zašeptal. „Pomoz mi zabránit, aby se to stalo.“
„Jak? Mám se jí nabídnout jako chovnej samec?“ Nehnul při těch slovech ani brvou, ale já jsem před nimi ucukl. „Ty jsi vážně blázen. Nebude mě poslouchat.“
„Zkus to. Nemáme co ztratit. Jak jí to ublíží?“
Ublíží to mě. Copak jsem si od ní už neužil dost odmítání?
„Trocha bolesti, abys ji zachránil? Je to tak vysoká cena?“
„Ale to nevyjde.“
„Možná ne. Možná ji to ale zmate. Možná zakolísá ve svém odhodlání. Jediný okamžik pochyb, víc od tebe nežádám.“
„A pak svou nabídku vezmeš zpátky? ,Dělal jsem si srandu, Bello‘?“
„jestli chce dítě, tak ho bude mít. Já neucuknu.“
Nechápal jsem, jak o tom vůbec můžu uvažovat. Bella mě praští – ne že by mi to vadilo, ale ona si při tom asi zase zlomí ruku. Neměl jsem mu dovolil, aby se mnou takhle mluvil a motel mi hlavu. Měl bych ho okamžitě zabít.
„Teď ne,“ zašeptal. „Ještě ne. Ať na to máš právo, nebo ne, zničilo by ji to, a ty to víš. Nemusíš tak spěchat. Jestli tě neposlechne, dostaneš svou šanci. V okamžiku, kdy Belle přestane tlouct srdce, tě budu na kolenou prosit, abys mě zabil.“
„V tom ti rád vyhovím.“
Náznak unaveného úsměvu mu zacukal koutkem úst. „Na to vážně spoléhám.“
„Tak teda ujednáno.“
Přikývl a napřáhl ke mně svou studenou kamennou ruku.
Přemohl jsem odpor a taky jsem natáhl ruku, abychom si potřásli. Prsty jsem se jen letmo dotkl toho kamene a otřásl se.
„Ujednáno,“ souhlasil.