8. kapitola - ČEKÁNÍ NA TO, AŽ TA ZATRACENÁ RVAČKA KONEČNĚ ZAČNE
„Ježíš, Paule, copak nemáš sakra vlastní domov?“
Paul, který se válel přes celý můj gauč a sledoval nějaký pitomý baseballový zápas na mojí rozhašené televizi, se jenom zakřenil a pak – vážně pomalu – vytáhl z pytlíku na klíně velký kukuřičný čips a celý si ho nacpal do pusy.
„Tohle sis taky mohl přinést z domu.“
Křup. „Ne ne,“ mlaskal s plnou pusou. „Tvoje ségra říkala, že si můžu nabídnout, co chci.“
Snažil jsem se, aby mi na hlasu nebylo poznat, že mám chuť dát mu ránu. „Je Rachel doma?“
Nefungovalo to. Slyšel, kam jdu, a strčil si pytlík za záda. Pytlík zakřupal, jak ho rozmačkal do polštáře. Čipsy se rozpadly na kousíčky. Paul začal před obličejem šermovat pěstmi jako boxer.
„Tak do toho, hochu. Nepotřebuju Rachel, aby mě chránila.“
Odfrkl jsem. „Jasně. Jako kdybys za ní hned neběžel s brekem.“
Zasmál se, spustil ruce a pohodlně se uvelebil. „Přece nepůjdu žalovat holce. Kdyby se ti poštěstilo dát mi ránu, bude to jenom mezi námi dvěma. A naopak, jasný?“
To od něj bylo hezké, že se mi sám nabídl. Uvolnil jsem postoj, jako že to vzdávám. „Jasně.“
Stočil pohled k televizi.
Vypálil jsem.
Jeho nos po kontaktu s mou pěstí vydal velmi uspokojivý praskavý zvuk. Paul se na mě chtěl vrhnout, ale uhnul jsem a než se rozkoukal, utekl jsem i s kořistí – pomačkaným pytlíkem čipsů – v levé ruce.
„Zlomil jsi mi nos, pitomče.“
„Jen mezi námi dvěma, že jo, Paule?“
Šel jsem uklidit čipsy. Když jsem se otočil, Paul si rovnal nos, než mu sroste nakřivo. Krev už přestala téct; měl potřísněné rty i bradu, ale jako by nebylo poznat, odkud se tam ta krev vzala. Nadával a škubal sebou, jak si tahal za chrupavku.
„Ty seš tak protivném, Jacobe. Přísahám, to už bych radši trávil čas s Leou.“
„Au. Páni. Vsadím se, že Leah bude vážně moc ráda, až uslyší, že jí chceš dělat společnost. To ji zahřeje u srdce.“
„Zapomeň, že jsem to řekl.“
„Jasně. Jsem si jistej, že mi to neunikne.“
„Hu,“ zavrčel a pak se uvelebil zpátky na gauči, utíraje si zbylou krev do lemu trička. „Jsi rychlej,chlape. To se musí uznat.“ Obrátil svou pozornost zpátky k rozmazanému zápasu.
Chviličku jsem tam postál a pak jsem se odloudal do svého pokoje a mumlal si něco o únosech mimozemšťanů.
Dřív bylo na Paula spolehnutí, nechal se vyprovokovat ke rvačce téměř kdykoliv. Člověk ho nemusel ani praštit – stačila menší urážka. Vytočit ho byla hračka. Ale teď, když bych vážně stál o pořádný zápas s vrčením, trháním a lámáním stromů, choval se jako bábovka.
Jako by nebylo už tak dost zlé, že se otiskl další člen smečky – no vážně, teď už to byli čtyři z deseti! Kdy to skončí? Ten stupidní mýtus měl přece být vzácnost, proboha! Ze všech těch povinných lásek na první pohled se mi už fakt dělalo špatně!
A musela to ještě k tomu být moje sestra? Musel to být zrovna Paul?
Když se Rachel na konci letního semestru vrátila domů z Washingtonské státní – šprtka, udělala závěrečné zkoušky brzo -, největší mou starostí bylo, abych před ní dokázal udržet tajemství. Nebyl jsem zvyklý skrývat to ve vlastním domě. Bylo mi líto kluků jako Embry a Collin, jejichž rodiče nevěděli, že jsou z nich vlkodlaci. Embryho máma si myslela, že si prochází nějakým vzdorovitým pubertálním období. Měl permanentní domácí vězení za to, že utíkal z domu, ale samozřejmě s tím nemohl moc nadělat. Máma ho kontrolovala v pokoji každou noc, a každou noc tam bylo prázdno. Křičela na něj a on to mlčky snášel, a další večer to udělal znovu. Snažili jsme se umluvit Sama, aby dal Embryu přestávku a nechal jeho mámu vydechnout, ale Embry řekl, že mu to nevadí. Tajemství bylo příliš důležité.
Takže jsem se chystal na to, jak budu muset být opatrný. A pak, dva dny poté, co Rachel přijela domů, na ni Paul narazil na pláži. Čáry máry fuk – skutečná láska byla na světě! Nemuseli jste nic skrývat, když jste našli svou druhou polovinu, a tak se Rachel dozvěděla všechno o vlkodlacích a jejich otiskování. A já jsem v Paulovi získal budoucího švagra. Věděl jsem, že tím Billy není kdovíjak nadšený. Ale snášel to líp než já. Jasně, poslední dobou utíkal ke Clearwaterovým častěji než obvykle. Nechápal jsem, čím si polepšil. Žádný Paul, ale Leah, kam se podíváš.
Uvažoval jsem – kulka do spánku by mě skutečně zabila, nebo by jenom nadělala hrozný nepořádek, který bych musel uklidit?
Praštil jsem sebou na postel. Byl jsem unavený – od poslední hlídky jsem nespal -, ale věděl jsem, že neusnu. Hlava se mi zbláznila. Myšlenky mi v lebce poletovaly jako dezorientovaný roj včel. Byly hlučné. Občas bodly. Tak to byli spíš sršni. Včely po jednom bodnutí umřou. A mě ty samé myšlenky bodaly pořád dokola.
Tohle čekání mě dohánělo k šílenství. Už to byly skoro čtyři týdny. Očekával jsem, tak nebo onak, že touhle dobou už to budu vědět. Proseděl jsem celé noci a představoval si, jakou formou to asi udělají.
Charlie vzlyká do telefonu – Bella s manželem pohřešováni při nehodě. Pád letadla? Ten by bylo těžké nafilmovat. Leda pokud by těm pijavicím nevadilo zabít pár spolucestujících, aby tomu dodali autenticitu. A proč by jim to mělo vadit? Možná radši malé letadlo. Třeba jim nějaké překáželo v hangáru.
Nebo vrah přijede domů sám, protože se mu pokus proměnit ji v jednu z nich nepovede? Třeba se ani nedostane tak daleko. Co když ji rozmačká jako pytlík čipsů, až si bude chtít trochu užít? Vždyť pro něj její život není tak důležitý jako jeho vlastní rozkoš…
Bude to tragický příběh – Bella pohřešovaná při strašné nehodě. Oběť přepadení, které se zvrtlo. Udušená soustem u večeře. Autonehoda, jako moje máma. Tak běžné. To se stává denně.
Přiveze ji domů? Pohřbí ji tady kvůli Charliemu? Obřad se zakrytou rakví, samozřejmě. Mámina rakev byla zatlučená hřebíky…
Jenom jsem doufal, že se sem ještě vrátí, abych si ho mohl podat.
Možná si nebudou vymýšlet žádný příběh. Možná Charlie zavolá a zeptá se táty, jestli neslyšel něco o doktoru Cullenovi, který se prostě jednoho dne neukáže v práci. Opuštěný dům. Nikdo z Cullenových nezvedne telefon. Tajemství, kterého se chytí nějaká druhořadá zpravodajská stanice, budou tušit podvod…
Možná bude ten velký bílý dům vypálen do základů a uvnitř zůstanou všichni uvězněni. Ovšem, na to by samozřejmě potřebovali těla. Osm lidí zhruba té správné velikosti. A spálit je na uhel, aby se nadali identifikovat – ani s pomocí zubařských záznamů.
S každým z těch scénářů bude potíž – tedy pro mě. Bude těžké je najít, jestli se po nich slehne zem. Samozřejmě, mám věčnost na to, abych je našel. Když máte věčnost, můžete prozkoumat každičké stéblo v kupce sena, pěkně jedno po druhém, abyste se přesvědčili, jestli tam není jehla.
Zrovna teď by mi nevadilo rozebírat kupku sena. Alespoň bych měl co dělat. Nesnášel jsem pomyšlení na to, že možná právě přicházím o svou příležitost. Dávám pijavicím čas na útěk, jestli to měly v plánu.
Mohli bychom jít na ně dnes v noci. A pozabíjet všechny, které bychom našli.
Ten plán se mi líbil, protože jsem znal Edwarda dost na to, abych věděl, že kdybych zabil jednoho z jejich smečky, měl bych šanci dostat taky jeho. Přišel by se pomstít. A já bych mu nandal – nedovolil bych bratrům, aby ho skolila celá smečka. Byl by to souboj jeden na jednoho. Ať vyhraje ten lepší.
Ale Sam o tom nechtěl ani slyšet. My smlouvu neporušíme. Ať to udělají jako první oni. Jenom proto, že nemáme žádný důkaz, že se Cullenovi dopustili něčeho špatného. Zatím. Nutno podotknout, že zatím, protože jsme všichni dobře věděli, že je to nevyhnutelné. Buďto se Bella vrátí jako jedna z nich, nebo se nevrátí vůbec. Ať tak či tak, lidský život bude zmařen. A to znamenalo zahájení lovu.
V druhém pokoji se Paul rozhýkal jako osel. Možná to přepnul na nějakou komedii. Možná dávali legrační reklamu. To je jedno. Drásalo mi to nervy.
Napadlo mě, jestli mu nemám jít zase zlomit nos. Ale já jsem se přece nechtěl prát s Paulem. S ním ne.
Snažil jsem se poslouchat jiné zvuky, vítr v korunách stromů. Ale nebylo to ono, lidskýma ušima. Ve větru byl milion zvuků, které jsem v tomto těle nemohl slyšet.
Ale i tyto uši byly dost citlivé. Slyšel jsem až za les, na silnici, zvuky aut jedoucích tou poslední zatáčkou, odkud je vidět až na pláž – je tam výhled na ostrovy a skály a velký modrý oceán, který se táhne k obzoru. Policajti z
Slyšel jsem hlasy před obchodem se suvenýry na pláži. Slyšel jsem kravský zvonec, který se rozezněl, když se otevíraly a zavíraly dveře. Slyšel jsem Embryho mámu u pokladny, jak tiskne účtenku.
Slyšel jsem, jak na pláži rachtají kamínky, které unáší příboj. Slyšel jsem povykovat děti, jak uskakovaly z cesty, když se na ně rychle hnala ledová vlna. Slyšel jsem mámy, jak jim nadávají za mokré oblečení. A slyšel jsem známý hlas…
Poslouchal jsem tak napjatě, že jsem při náhlém výbuchu Paulova oslího smíchu div nevyletěl z postele.
„Vypadni z mýho domu,“ zavrčel jsem. Věděl jsem, že na mě nedá, a radši jsem sám poslechl vlastní radu. Otevřel jsem okno a vylezl zadem, abych se nemusel potkat s Paulem. Bylo by to příliš lákavé. Věděl jsem, že bych ho zase praštil, a Rachel už bude tak dost naštvaná. Uvidí, že má krev na tričku, a hned to začne shazovat na mě, aniž by čekala na důkaz. Sice bude mít pravdu, ale stejně.
Kráčel jsem dolů k pobřeží, pěsti v kapsách. Nikdo se po mně dvakrát nepodíval, když jsem přecházel špinavé parkoviště u First Brach. To bylo na létu fajn – nikdo se nestaral, že máte na sobě jenom kraťasy.
Šel jsem po sluchu za známým hlasem a brzy jsem Quila objevil. Byl na jižním cípu srpkovitého pobřeží, stranou od většiny turistů. Vydával nepřetržitý sled varování.
„Jdi od tý vody, Blaire. No tak. Ne, nedělej to. Ale no tak! To se ti povedlo, holčičko. Vážně chceš, aby mě Emily seřvala? Už tě nikdy nevezmu na pláž, jestli toho ne – Jo tak ty takhle? Nech – ale fuj. Ty si myslíš, že je to legrace, viď? Ha! A kdo se směje teď, hm?“
Na ruce držel rozchechtané batole, když jsem k nim přicházel. Holčička svírala v jedné ruce kbelíček a džíny měla promočené. On měl v předu úplně mokré tričko.
„Pět dolarů na mrňouse,“ řekl jsem.
„Ahoj, Jaku.“
Blaire vypískla a hodila kbelíček Quilovi k nohám. „Dolů, dolů!“
Opatrně ji postavil a ona utíkala ke mně. Ovinula mi paže kolem nohy.
„Stlejdo Dzejku!“
„Jak se máš, Blaire?“
Zachichotala se. „Quil je móc moklej!“
„To vidím. Kde máš mamku?“
„Šla pá, pá, pá,“ zpívala Blaire. „Hlaju si s Quilem požád a požád. Domu už nepudem.“ Pustila se mě a utíkala ke Quilovi. Zvedl ji a posadil si ji na ramena.
„Zdá se, že si tu někdo parádně užívá ve dvou.“
„Vlastně ve třech,“ opravil mě Quil. „O hodně jsi přišel. Hráli jsme si na princezny. Musel jsem mít korunu, a pak Emily napadlo, že na mně vyzkouší malovátka, co má malá na hraní.“
„Týjo, tak to mě fakt mrzí, že jsem u toho nebyl.“
„Neboj, Emily má fotky. Jsem na nich fakt k zulíbání.“
„Ty cukrouši.“
Quil pokrčil rameny. „Claire to moc bavilo. A o to šlo.“
Zvedl jsem oči v sloup. Bylo těžké pohybovat se ve společnosti otištěných lidí. Bez ohledu na to, v jaké byli situaci – jestli už strkali hlavu do chomoutu jako Sam, nebo se z nich stala zneužívaná chůva jako z Quila -, z toho poklidu a jistoty, která z nich vyzařovala, se jednomu dělalo na zvracení.
Blaire na jeho ramenou vypískla a ukázala na zem. „To je klásnej kamínek, Quile! Dej mi ho!“
„Kterej, prcku? Ten červenej?“
Ne čelvenej!“
Quil padl na kolena – Claire vykřikla a tahala ho za vlasy jako za koňské otěže.
„Tenhle modrej?“
„Ne, ne, ne...,“ prozpěvovala si holčička, nadšená novou hrou.
Zvláštní na tom bylo, že Quil z toho měl stejnou legraci jako ona. Netvářil se tak jako tolik turistických tatínků a maminek – jako by se ptali „Kdy už to děcko konečně zalehne?“ Žádného rodiče jste nikdy neviděli tak zaujatě hrát jakoukoli pitomou dětskou hru, kterou jejich spratek vymyslel. Já jsem zažil Quila hrát „bububu-kuk!“ celou hodinu, aniž by ho to omrzelo.
A ani jsem si z něj kvůli tomu nemohl utahovat – na to jsem mu příliš záviděl.
Ačkoli jsem si vážně myslel, že je to děs, že má před sebou dobrých čtrnáct let pitvoření, dokud Claire nedoroste do jeho věku – alespoň že vlkodlaci nestárnou. Ale jemu ta představa dlouhého čekání asi nevadila.
„Quile, myslíš někdy na randění?“ zeptal jsem se.
„Co?“
„Ne, ne, zlutej!“ křičela Claire.
„No víš. S opravdickou holkou. Myslím, jenom dočasně, chápeš? Když zrovna nehraješ chůvu.“
Quil na mě zíral s pusou dokořán.
„Klásnej kamínek! Klásnej kamínek!“ volala Claire, když jí nenabízel další možnost. Bušila ho přitom pěstičkou do hlavy.
„Promiň Klárinko. Co tenhle pěknej fialovej?“
„Ne,“ zachichotala se. „Neci filajovej.“
„Tak mi napověz. Prosím tě, beruško.“
Claire si to promýšlela. „Zelenej,“ rozhodla nakonec.
Quil zíral na kamínky a pečlivě si je prohlížel. Vybral čtyři kamínky v různých odstínech zelené a podal jí je.
„Našel jsem ho?“
„Jo!“
„Kterej?“
„Všechny!“
Nastavila dlaničky a on jí do nich kamínky nasypal. Smála se a okamžitě ho jimi tloukla do hlavy. Teatrálně sebou škubal a pak vstal a vydal se s ní zpátky k parkovišti. Asi se bál, aby v těch mokrých šatech nenastydla. Byl horší než nějaká paranoidní, přehnaně starostlivá máma.
„Promiň, nechtěl jsem bejt vlezlej, s těma holkama jsem to tak nemyslel,“ řekl jsem.
„Ne, to je v pohodě,“ řekl Quil. „Jenom mě to tak nějak překvapilo. Na něco takového jsem nepomyslel.“
„Vsadím se, že by to pochopila. Víš, až bude dospělá. Nezlobila by se, že sis užíval, zatímco ona nosila plíny.“
„Ne, já vím. Určitě by to pochopila.“
Nic jiného neřekl.
„Ale ty to stejně neuděláš, že ne?“ uhodl jsem.
„Nedokázal bych to,“ řekl tiše. „Neumím si to představit. Já prostě... nikoho jinýho takhle nevidím. Už si holek vůbec nevšímám, víš. Nevidím jejich tváře.“
„No když si k tomu přimyslím tu korunku a malovátka, jestli by si Claire neměla dělat starosti s jinou konkurencí.“
Quil se zasmál a poslal mi vzduchem pár mlaskavých pusinek. „Nemáš v pátek volno, Jacobe?“
„Nech si zajít chuť,“ odbyl jsem ho a pak jsem se zašklebil. „Jo, ale volno asi mám.“
Na chviličku zaváhal a pak se zeptal: „A ty někdy myslíš na randění?“
Vzdychl jsem. Asi jsem mu neměl tak nahrávat.
„Víš, Jaku, možná bys měl konečně začít trochu žít.“
Nemyslel to jako vtip. V hlasu měl soucit. Tím to bylo horší.
„Já je taky nevidím, Quile. Nevidím jejich tváře.“
Quil taky vzdychl.
V dálce, příliš tiché, aby ho přes vlny slyšel někdo jiný než my dva, se od lesa ozvalo vytí.
„Kruci, to je Sam,“ řekl Quil. Ruce mu vzlétly nad hlavu a dotkly se Claire, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že tam stále sedí. „Nevím, kam šla její máma!“
„Zjistím, o co jde. Jestli tě budeme potřebovat, dám ti vědět.“ Mluvil jsem rychle. Slova splývala dohromady. „Hele, co kdybys ji vzal ke Clearwaterovejm? Sue a Billy ji můžou pohlídat. Třeba vědí, co se děje.“
„Dobře – tak už padej, Jaku!“
Dal jsem se do běhu, ne po prašné cestičce skrz plevel a křoví, ale nejkratší cestou k lesu. Přeskočil jsem řadu naplaveného dříví a pak jsem se hnal trnitým podrostem. Cítil jsem, jak se mi trny zarývají do kůže, ale nevšímal jsem si toho. Ranky se zahojí dřív, než doběhnu do lesa.
Zkrátil jsem si cestu kolem obchodu a vyrazil jsem přes silnici. Někdo na mě zatroubil. Jakmile jsem byl v bezpečí stromů, rozeběhl jsme se rychleji, dělal jsem delší kroky. Lidé by zírali, kdybych byl na volném prostranství. Normální lidé utíkat nesvedou. Někdy jsem si říkal, že by mohla být sranda přihlásit se na závody – jako na olympiádu nebo tak něco. Bylo by skvělé sledovat, jak by se tvářili ti špičkoví atleti, až bych se kolem nich přehnal. Jenom jsem si byl celkem jistý, že antidopingové testy by mi v krvi odhalily nějaké parádní svinstvo.
Jakmile jsem byl v pořádném lese, který nelemovaly žádné silnice nebo domy, smykem jsem zabrzdil a shodil šortky.Rychlými nacvičenými pohyby jsem je sroloval a přivázal si je ke kožené šňůrce kolem kotníku. Ještě jsem utahoval kličku, a už jsem se začal proměňovat. Po páteři mi přejel oheň, který vysílal křeče do mých paží a nohou. Trvalo to jen vteřinu. Zaplavilo mě horko a cítil jsem lehké chvění, které mě proměňovalo v jinou bytost. Dopadl jsem těžkými tlapami na udusanou zem a protáhl záda jedním dlouhým pohybem.
Proměna byla hračka, když jsem byl takhle soustředěný. Už jsem neměl potíže s náladou. Jenom občas mi překážela.
Na půl vteřiny jsem si vybavil tu hroznou chvíli na té příšerné svatbě. Byl jsem tak šílený vzteky, že jsem nedokázal přimět své tělo, aby fungovalo, jak má.. Byl jsem jako v pasti, třásl jsem se a všechno mě pálilo, ale nedokázal jsem se proměnit a zabít tu zrůdu, která stála jen pár kroků ode mě. Šílená situace. Umíral jsem touhou ho zabít. Bál jsem se, abych jí neublížil. Moji přátelé se mi stavěli do cesty. A pak, když jsem byl konečně schopen vzít na sebe podobu, kterou jsem chtěl, přišel rozkaz od mého vůdce. Edikt od alfy. Kdyby tam té noci byli jenom Emry a Quil bez Sama... byl bych tehdy schopen zabít vraha?
Nenáviděl jsem, když si Sam takhle vynucoval poslušnost. Nenáviděl jsem pocit, že nám na vybranou. Že zkrátka musím poslechnout.
A pak jsem si uvědomil, že mám obecenstvo. Že se svými myšlenkami nejsem sám.
Pořád tak zahleděnej do sebe, pomyslela si Leah.
Jasně, od tebe to sedí, Leo, opáčil jsem.
Ticho, kluci, okřikl nás Sam.
Zmlkli jsme a já jsem cítil, jak sebou Leah škubla při slovu kluci. Uražená jako obvykle.
Sam předstíral, že si toho nevšiml. Kde jsou Quil a Jared?
Quil je s Claire. Bere ji ke Clearwaterovým.
Dobře. Sue se o ni postará.
Jared byl na cestě ke Kim, pomyslel si Embry. Je dost možný, že tě neslyšel.
Smečkou se ozvalo tiché zavrčení. Zasténal jsem s nimi. Až se Jared konečně ukáže, určitě bude mít ještě plnou hlavu Kim. A nikdo nechtěl sledovat reprízu toho, co teď právě dělají.
Sam si sedl na zadní a vypustil do vzduch a další zavytí. Byl to signál a rozkaz součastně. Smečka se shromáždila pár mil na východ od místa, kde jsem byl. Klusal jsem hustým lesem k nim. Leah, Embry a Paul byli taky na cestě za nimi. Leah byla blízko – brzy uslyším její kroky nedaleko v lese. Pokračovali jsme souběžně, nechtěli jsme běžet spolu.
No, nebudeme na ně čekat celej den. Bude nás muset dohonit později.
Co se děje, šéfe? Chtěl vědět Paul.
Musíme si promluvit. Něco se stalo.
Cítil jsem, jak Samovy myšlenky zalétly ke mně – a nejenom Samovy, ale taky Sethovy, Collinovy a Bradyho. Collin a Brady – dva noví kluci – byli dneska na hlídce se Samem, takže vědí to samé co on. Nevěděl jsem, proč už je Seth tady venku a jak to, že o tom ví. Nebyla řada na něm.
Sethe, pověz jim, co jsi slyšel.
Přidal jsem, chtěl jsem být u nich. Slyšel jsem, že i Leah nabírá tempo. Nesnášela, když ji někdo předběhl. Strašně si zakládala na tom, že je nejrychlejší.
Mě nechytíš, nádivo, zasyčela a pak to vážně nakopla. Zaryl jsem drápy do jílovité půdy a vrhl se vpřed.
Sam asi neměl náladu na naše obvyklé blbnutí. Jaku, Leo, dejte si pohov.
Ani jeden z nás nezpomalil.
Sam zavrčel, ale nechal to být. Sethe?
Charlie všechny obvolával, dokud nezastihnul Billyho u nás doma.
Jo, mluvil jsem s ním, dodal Paul.
Pocítil jsem, jak mnou projel záchvěv, když si Seth pomyslel Charlieho jméno. To bylo ono. Čekání je u konce. Běžel jsem rychleji, nutil jsem se dýchat, ačkoli moje plíce jako by byly najednou nějak ztuhlé.
Který scénář to bude?
Úplně se zcvoknul. Edward s Bellou asi minulej tejden přijeli domů, a...
Moje hruď se uvolnila.
Žije. Nebo alespoň není úplně mrtvá.
Neuvědomoval jsem si, jak velký to pro mě bude rozdíl. Celou tu dobu jsem na ni myslel jako na mrtvou, a až teď mi to došlo. Pochopil jsem, že jsem nikdy nevěřil, že ji přiveze domů živou. Ale stejně je to jedno, protože jsem věděl, co přijde dál.
Jo, brácho, a teď ta špatná zpráva. Charlie s ní mluvil, říkal, že zněla hrozně. Řekla mu, že je nemocná. Carlisle si vzal telefon a řekl Charliemu, že Bella chytla v Jižní Americe nějakou vzácnou nemoc. Povídal, že je v karanténě. Charlie šílí, protože ji nesmí ani navštívit. Povídal, že je mu jedno, jestli se nakazí, ale Carlisle nepovolil. Žádný návštěvy. Vysvětloval Charliemu, že je to dost vážný, ale že dělá co může. Charlie to v sobě dusil několik dní, ale teď zavolal Billymu. Povídal, že dneska zněla hůř.
Duševní mlčení, když Seth domluvil, bylo hluboké. Všichni jsme pochopili.
Takže ona na tu nemoc umře, to bude verze pro Charlieho. Nechají ho podívat se na tělo? Bledé, dokonale nehybné, nedýchající bílé tělo? Nesmějí mu dovolit dotknout se studené kůže – mohl by si všimnout, jak je tvrdá. Budou muset počkat, dokud nebude schopná klidně ležet, aby nezabila Charlieho a další pozůstalé. Jak dlouho to bude trvat?
Pohřbí ji? Vyhrabe se sama ven, nebo pro ni upíři přijdou? Ostatní mlčky naslouchali mému spekulování. Přemýšlel jsem o tom daleko víc než kdokoli z nich.
Vběhli jsem s Leou na Mýtinu skoro současně. Ale ona samozřejmě o chlup vyhrála. Padla na zadní vedle svého bratra, zatímco já jsem se vrávoravě postavil Samovi po pravici. Paul se otočil dokolečka a udělal mi místo.
Zase jsem ti to nandala, pomyslela si Leah, ale já jsem ji skoro neslyšel.
Přemítal jsem, proč jediný stojím. Kožich mi na ramenou vstával a ježil se netrpělivostí.
No tak na co čekáme? ptal jsem se.
Nikdo nic neřekl, ale slyšel jsem jejich váhavé pocity.
Ale no tak, pojďme! Smlouva je porušená!
Nemáme žádnej důkaz – možná je opravdu nemocná...
NECHTE TOHO, PROSÍM VÁS!
Dobře, tak jsou nepřímý důkazy dost silný. Přesto... Jacobe. Samova myšlenka přicházela pomalu, váhavě. Víš jistě, že to takhle chceš? Je to skutečně správná víc? Všichni víme, co chtěla ona.
Smlouva se nezmiňují o tom, co chtějí oběti, Same!
Je ona opravdu oběť? Označil bys ji tak?
Ano!
Jaku, pomyslel si Seth, nejsou to naši nepřátelé.
Zmlkni, kámo! To, že sis tu pijavici zbožštil a udělal si z ní hrdinu, neznamená, že se tím mění zákon. Jsou to naši nepřátelé. Jsou na našem území. Vyženeme je. Je mi jedno, jestli tě kdysi dávno bavilo bojovat vedle Edwarda Cullena.
A co uděláš, jestli bude Bella bojovat s nima, Jacobe? Hm? Zeptal se Seth.
Už to není Bella.
Budeš to ty, kdo ji zabije?
Nemohl jsem se ubránit ucuknutí.
Ne, nebudeš. Takže co? Necháš to udělat někoho z nás? A pak na něj budeš navěky naštvanej?
Nebudu...
Jasně že budeš. Nejsi na ten boj připravenej, Jacobe.
Instinkt převládl a já jsem se nakrčil a zavrčel na toho pískově zbarveného vlka na druhé straně kruhu.
Jacobe! Mírnil mě Sam. Sethe, zmlkni na chvilku.
Seth přikývl velkou hlavou.
Zatraceně, co mi uteklo? pomyslel si Quil. Utíkal na shromaždiště, jak nejrychleji uměl. Slyšel jsem, že volal Charlie...
Připravujeme se k odchodu, řekl jsem mu. Co kdybys zaskočil ke Kim a vytáhl od ní Jareda za uši? Budeme potřebovat všechny.
Pojď okamžitě sem, Quile, poručil Sam. Ještě jsme nic nerozhodli.
Zavrčel jsem.
Jacobe, já musím myslet na to, co je nejlepší pro smečku. Musím zvolit postup, kterej nás všechny nejlíp ochrání. Časy se změnili od doby, kdy naši předkové uzavřeli tu smlouvu. Já... no, zkrátka nevěřím, že jsou pro nás Cullenovi nebezpeční. A všichni víme, že už tu moc dlouho nepobudou. Jakmile tu budou hotovi, zmizí. Naše životy se pak můžou vrátit k normálu.
K normálu?
Jestli na ně zaútočíme, Jacobe, budou se dobře bránit.
Bojíš se?
Jsi tak připravený ztratit bratra? Odmlčel se. Nebo sestru? připojil vzápětí.
Nemám strach ze smrti.
To já vím, Jacobe. Je to jeden z důvodů, proč zpochybňuju tvůj úsudek v týhle věci.
Zíral jsem mu do černých očí. Máš v úmyslu zachovat smlouvu našich otců, nebo ne?
Chci zachovat smečku. Dělám, co je pro ni nejlepší.
Srabe.
Otevřel tlamu a vycenil zuby.
Tak dost, Jacobe. Tvůj názor se zamítá. Samův duševní hlas se změnil, nabral tu podivnou dvojitou barvu, kterou jsme nemohli neposlechnout. Hlas alfy. Setkal se s pohledem s každým vlkem v kruhu.
Smečka nezaútočí na Cullenovy bez příčiny. Duch smlouvy zůstává. Nejsou nebezpečím pro náš lid, ani pro lidi z Forks. Bella Swanová provedla informovanou volbu, a my nebudeme trestat naše bývalý spojence za to, jak si vybrala.
Slyšte, slyšte, pomyslel si Seth nadšeně.
Mám dojem, že jsem ti říkal, abys sklapnul, Sethe.
Jejda. Promiň, Same.
Jacobe můžeš mi říct, kam jdeš?
Opustil jsem kruh, vydal jsem se na západ, abych se k němu mohl otočit zády. Jdu se rozloučit s otcem. Zjevně není důvod, abych tu ještě otálel.
Ach Jaku – nedělej to znovu!
Zmlkni, Sethe, pomyslelo si několik hlasů naráz.
Nechceme, abys odešel, řekl mi Sam, a jeho myšlenka byla jemnější než předtím.
Tak mě přinuť zůstat, Same. Seber mi svobodnou vůli. Udělej ze mě otroka.
Ty víš, že to neudělám.
Pak si už nemáme co říct.
Utíkal jsem od nich a moc jsem se snažil nemyslet na to, co bude dál. Radši jsem se soustředil na svoje vzpomínky z dlouhých vlčích měsíců, kdy jsem svoje lidství potlačil tak, až jsem byl víc zvíře než člověk. Žil jsem přítomným okamžikem, nažral jsem se, když jsem měl hlad, spal jsem, když jsem byl unavený, pil jsem, když jsem měl žízeň, a běhal jsem – běhal jsem, jen abych běhal. Jednoduchá přání, která se jednoduše uspokojí. Bolest přicházela ve formách, které se daly snadno zvládnout. Bolest hladu. Bolest studeného ledu pod tlapami. Bolest zatínajících se drápů, když se večeře vzpouzela. Každá bolest měla prostou odpověď, jasnou akci, která ji ukončila.
Ne jako když jsem byl člověkem.
A přesto, jakmile jsem byl na doběh od našeho domu, proměnil jsem se zpátky do lidského těla. Potřeboval jsem možnost promyslet si to v soukromí.
Odvázal jsem si kraťasy a natáhl si je už v poklusu k domu.
Dokázal jsem to. Zatajil jsem svoje myšlenky a teď už je pozdě, aby mě Sam dokázal zastavit. Teď už mě neslyší.
Sam vydal velmi jasné pravidlo. Smečka na Cullenovy nezaútočí. Dobře.
Nezmínil se o jednotlivci, který jedná na vlastní pěst.
Ne, smečka dnes na nikoho nezaútočí.
Ale já ano.