12 - NĚKTEŘÍ LIDÉ PROSTĚ NECHÁPOU POJEM NEVÍTANÝ
7. 3. 2010
Byl jsem právě na pokraji spánku.
Před hodinou vyšlo za mraky slunce – les byl teď šedý, ne černý. Seth se stočil do klubíčka a usnul kolem jedné a já jsem ho vzbudil za rozbřesku, abychom se vyměnili. I po celonoční hlídce mi dělalo potíže přinutit mozek aspoň na chvilku vypnout, abych usnul, ale Sethův rytmický běh mi pomáhal. Raz, dva-tři, čtyři – raz, dva-tři, čtyři – pam pampam pam – tupé údery tlap na vlhkou zem, pořád a znovu, jak obíhal v širokém kruhu okolo pozemku Cullenových. Dokonce už jsme si vyšlapali v hlíně cestičku. Sethovy myšlenky byly prázdné, jenom rozmazaná stopa zelené a šedé, jak kolem něj ubíhal les.
Bylo to uklidňující. Hlava se mi naplnila tím, co viděl, a na mé vlastní představy nezbývalo místo.
A pak ticho brzkého rána prořízlo Sethovo pronikavé vytí.
Vyskočil jsem a moje přední nohy se daly do sprintu dřív, než se moje zadní odrazily od země. Uháněl jsem k místu, kde Seth zůstal stát jako přimražený, a naslouchal jsem s ním našlapování tlap, které běžely naším směrem.
Dobrýtro, kluci.
Sethovi uniklo šokované zakňučení. A pak jsme oba zavrčeli, když jsme se hlouběji začetli do nových myšlenek.
No tohle! Jdi pryč, Leo! Zasténal Seth.
Zastavil jsem se těsně u Setha, který stál s hlavou zvrácenou a chystal se znovu zavýt – tentokrát, aby si postěžoval.
Nech toho, Sethe.
Jasně. Úú! Úú! Úú! Kňučel, hrabal tlapou a vyrýval do hlíny hluboké rýhy.
Leah se bjevila na dohled, její malé šedé tělo se proplétalo podrostem.
Přestaň skučet, Sethe. Jsi jak mimino.
Zavrčel jsem na ni, uši se mi přitiskly k lebce. Automaticky o krok ucouvla.
Můžeš mi říct, co tady děláš, Leo?
Ztěžka zafuněla. To je snad jasný, ne? Vstupuju do tý vaší malý smečky odpadlíků. Upířích hlídacích psů, vyštěkla v tichém, sarkastickém smíchu.
Ne, nikam nevstupuješ. Otoč se a upaluj, než ti utrhnu šlachu.
To bys mě napřed musel dohonit. Zakřenila se a nakrčila tělo k výpadu. Chceš si to rozdat, neohrožený vůdce?
Zhluboka jsem se nadechl, naplnil si plíce, až se mi nadouvaly boky. Pak, když jsem si byl jistý, že nebudu křičet, jsem hlasitě vydechl.
Sethe, jdi dát Cullenovým vědět, že je to jen tvoje pitomá ségra – myslel jsem si co nejurážlivěji. Já to tady zatím vyřídím.
Jdu na to! Seth byl jenom rád, že může vypadnout. Zmizel směrem k domu.
Leah zakňučela a natáhla se za ním, kožich na ramenou se jí ježil. To ho necháš běžet k upírům samotnýho?
Vsadím se, že si od nich radši nechá nabančit, než by trávil další chvíli s tebou.
Drž hubu Jacobe. Jejda, promiň – chtěla jsem říct: Drž hubu, vznešený alfo.
Co tu sakra děláš?
Myslíš, že budu sedět doma, zatímco se můj brácha dobrovolně nabízí upírům za kousátko?
Seth nechce a nepotřebuje tvoji ochranu. Vlastně tady o tebe nikdo nestojí.
Ó, au to mě hluboce ranilo. Pche, vyštěkla. Řekni mi, kdo o mě kde stojí, a už tam běžím.
Takže tobě vůbec nejde o Setha, že ne?
Jasně že jde. Jenom ti dávám najevo, že pro mě není žádná novinka, že o mě někdo nestojí. Tím mě vážně neodeženeš.
Zatnul jsem zuby a snažil jsem se uvažovat.
Poslal tě Sam?
Kdybych tady byla ze Samova pověření, neslyšel bys mě. Vypověděla jsem mu poslušnost.
Poslouchal jsem pozorně myšlenky, které se mísily se slovy. Jestli je tohle jenom taktický manévr nebo snaha odvést mou pozornost jinam, musím být ostražitý, abych to prohlédl. Ale nic jsem nenašel. Její prohlášení byla čistá pravda. Sice neochotně přiznaná, skoro zoufalá, ale přesto pravda.
Takže teď budeš poslouchat mě? Zeptal jsem se s hlasem plným sarkasmu. To jistě. Už tě vidím.
Moje možnosti výběru jsou omezený. Vycházím z toho, co mám. Věř mi, že se mi to nezamlouvá o nic víc než tobě.
To nebyla pravda. V její mysli jsem cítil zvláštní napjaté vzrušení. Neměla z téhle situace radost, ale zároveň zažívala jakési zvláštní uspokojení. Pátral jsem v její mysli a snažil se to pochopit.
Naježila se, moje dotěrnost jí byla protivná. Obvykle jsem se snažil Leu ignorovat – nikdy jsem se nepokusil ji chápat.
Vyrušil nás Seth, který pomocí myšlenek předával informace Edwardovi. Leah stísněně zakňučela. Edwardův obličej, rámovaný stejným oknem jako včera večer, na tu novinu nijak nezareagoval. Bez výrazu, jako mrtvý.
No teda, ten ale vypadá, zašeptal si pro sebe Seth. Ani na tuhle myšlenku upír nereagoval. Zmizel v domě. Seth se otočil a běžel zpátky k nám. Leah se trochu uvolnila.
Co se děje? zeptala se. Uveď mě do obrazu.
To je zbytečný. Ty tu nezůstaneš.
Ale zůstanu, pane Alfo, zůstanu. Protože zjevně musím k někomu patřit – a nemysli si, že jsem se nezkoušela odtrhnout na vlastní pěst, ale sám dobře víš, že to nefunguje – vybírám si tebe.
Leo, nemáš mě ráda. Já nemám rád tebe.
Dík, že mluvíš bez obalu. Ale mně je to fuk. Já zůstanu s bráchou.
Nemáš ráda upíry. Nemyslíš, že zrovna tady jde tak trochu o střet zájmů?
Ty taky nemáš rád upíry.
Ale já jsem se zavázal ke spojenectví s nimi. Ty ne.
Budu si od nich držet odstup. Můžu běhat venku na hlídce jako Seth.
A já ti mám jako důvěřovat?
Natáhla krk, zapřela se prsty, aby byla co nejvyšší, a podívala se mi do očí. Já svou smečku nezradím.
Chtělo se mi zvrátit hlavu dozadu a zavýt, jako to předtím udělal Seth. Tohle není tvoje smečka! Tohle vůbec není žádná smečka. Jsem tu jenom já, protloukám se na vlastní pěst! Co to do vás Clearwaterovejch vjelo? Proč mě nemůžete nechat na pokoji?
Seth, který zrovna doběhl k nám, zakňučel. Urazil jsem ho. Paráda.
Já jsem snad užitečnej, Jaku, nebo ne?
Snažil ses moc neotravovat, kluku, ale jestli jste s Leou dvojbalení – jestli jedinej způsob, jak se jí zbavit, je poslat tě domů… No, to se na mě pak nemůžeš zlobit, že chci, abys odešel, ne?
Hu, Leo, ty všechno zkazíš.
Jo, já vím, odpověděla, a ta myšlenka byla obtěžkána tíhou jejího zoufalství.
Cítil jsem bolest v těch krátkých třech slůvkách, a bylo jí víc, než bych čekal. Ale to jsem nechtěl cítit. Příčilo se mi ji litovat. Jistě, smečka k ní byla drsná, ale ona si to zavinila všechno sama tou zatrpklostí, která prosakovala každou její myšlenkou, takže nahlížet jí do hlavy bylo jako noční můra.
Seth se taky cítil provinile. Jaku… přece mě vážně nechceš poslat pryč, že ne? Leah není tak hrozná. Fakt. A když je tady, mohli bychom ještě rozšířit perimetr. A počet členů Samovy smečky se tím snížil na sedm. Nepadá v úvahu, že by zaútočil, když jsme v takový přesile. A to je snad dobře…
Ty víš, že nechci vést smečku, Sethe.
Tak nás neveď, nadhodila Leah.
Odfrkl jsem. Super nápad. Tak sypte domů.
Jaku, pomyslel si Seth. Já sem patřím. Mám rád upíry, vážně. Teda aspoň Cullenovy. Pro mě to jsou lidi a já je budu chránit, Protože to je náš úkol.
Možná sem patříš, chlapče, ale tvoje ségra ne. A ona půjde všude tam, kde jsi ty…
Zarazil jsem se, protože jsem při těch slovech něco uviděl. Něco, co se Leah snažila nemyslet.
Leah nepůjde kamkoli.
Myslel jsem, že jsi tady kvůli Sethovi, pomyslel jsem si uštěpačně.
Škubla sebou. Jasně že jsem tady kvůli Sethovi.
A abys utekla od Sama.
Zaťala čelist. Svoje důvody ti vysvětlovat nemusím. Budu prostě dělat, co mi rozkážeš. Patřím do tvý smečky, Jacobe. A tečka.
Ustoupil jsem od ní a zavrčel.
Sakra. Nikdy se jí nezbavím. I když mě nesnášela, i když nenáviděla Cullenovy, i když by všechny upíry nejradši na místě pozabíjela, i když jí štvalo, že je místo toho musí chránit – to všechno nic neznamenalo v porovnání s vědomím, že se konečně může osvobodit od Sama.
Mě ráda neměla, takže nebylo divu, že jsem si přál, aby zmizela.
Milovala Sama. Pořád. A to že on si přál, aby zmizela, jí působilo víc bolesti, než kolik byla ochotna snášet, když si teď mohla vybrat. Brala by jakoukoli jinou možnost. I když to znamenalo, že se přestěhuje ke Cullenovým a stane se jejich domácích mazlíčkem.
Tak daleko bych asi nešla, pomyslela si. Snažila se, aby ta slova zněla tvrdě, agresivně, ale nepůsobila moc přesvědčivě. Napřed bych se určitě pokusila sprovodit ze světa.
Koukni, Leo…
Ne, ty koukni, Jacobe. Přestaň se se mnou hádat, protože to k ničemu nevede. Půjdu ti z cesty, jo? Udělám cokoli, co budeš chtít. Jenom se nevrátím do Samovy smečky a nebudu tam za tu ubohou holku, s kterou už nechodí a který se nemůže zbavit. Jestli chceš, abych odešla – posadila se na zadní a dívala se mi přímo do očí – budeš mě muset přinutit.
Dlouze a rozzlobeně jsem vrčel. Začal jsem Sama trochu víc chápat, navzdory tomu, co udělal mně a Sethovi. Není divu, že ve smečce vždycky přikazoval. Jak jinak dosáhnout toho, aby vás někdo poslouchal?
Sethe, budeš se na mě zlobit, když ti zabiju ségru?
Předstíral, že o tom chvilinku uvažuje. No… jo, asi jo.
Vzdychl jsem.
Tak dobře, ty palice jedna dubová. Co kdybys nám byla aspoň prospěšná tím, že řekneš, co víš? Co se stalo včera večer po našem odchodu?
Všichni vyli jako o překot. Ale to jste asi slyšeli. Bylo to tak nahlas, že chvíli trvalo, než nám došlo, že vás dva už neslyšíme. Sam byl… Slova jí vypadla, ale viděli jsme je v hlavě. Oba jsme se Sethem nakrčili. Potom bylo rychle jasný, že si budeme muset věci znovu promyslet. Sam rozhodl, že si hned ráno promluví se staršíma. Měli jsme se sejít a rozmyslet strategii. Pochopila jsem ale, že Sam nevyrazí hned do přímýho útoku. V tuhle chvíli by to byla sebevražda, když jste se Sethem zběhli a pijavice dostaly varování předem. Nejsem si jistá, co udělají, ale být pijavicí, nepotulovala bych se po lese sama. Začala lovecká sezóna upírů.
Rozhodla ses, že vynecháš tu ranní schůzku? zeptal jsem se.
Když jsme se včera v noci rozdělili na hlídky, požádala jsem o dovolení jít domů, abych pověděla mámě, co se stalo –
Zatraceně! Tys to řekla mámě? zavrčel Seth.
Sethe, sourozenecký hádky teď nechme stranou. Pokračuj, Leo.
Takže jakmile jsem byla člověk, trochu jsem si všechno promyslela. No, vlastně mi to zabralo celou noc. Vsadím se, že si ostatní mysleli, že jsem usnula. Ale existence dvou různejch smeček, dvou oddělenejch myslí, to mi nedalo spát. Nakonec jsem zvažovala, jestli mi Sethova bezpečnost a další, ehm, výhody, stojí za to, abych se stala zrádkyní a musela čichat upíří smrad na bůhvíjak dlouho. Víte, jak jsem se rozhodla. Nechala jsem mámě vzkaz. Řekla bych, že uslyšíme, až to Sam zjistí…
Leah naklonila ucho k západu.
Jo, to asi uslyšíme, souhlasil jsem.
Tak to je všechno. Co teď? zeptala se.
Oba se Sethem se na mě vyčkávavě dívali.
Tohle bylo přesně to, co jsem nikdy nechtěl dělat.
No, teď asi prostě budeme jenom dávat pozor. Víc dělat nemůžeme. Měla by sis asi zdřímnout, Leo.
Vy jste se vyspali asi tak málo jako já.
Myslel jsem, že budeš dělat, co ti řeknu?
Jasně. Začíná to bejt ohraná písnička, zamručela a pak zívla. No jak chceš. Mně je to fuk.
Oběhnu hranici, Jaku. Vůbec nejsem unavenej. Seth byl tak rád, že jsem ho nenutil jít domů, že div nenadskakoval nedšením.
Jasně, jasně. Půjdu to zkontrolovat ke Cullenovým.
Seth se vydal po nové cestičce vyšlapané do vlhké země. Leah se za ním zamyšleně dívala.
Možná si dám jedno dvě kolečka, než to zalomím… Hele, Sethe, chceš vidět, o kolik kol tě předběhnu?
NE!
Leah se štěkavě zasmála a vrhla se do lesa za ním.
Zavrčel jsem, ale bylo to zbytečné. Tak to bychom měli, pokud jde o mír a ticho.
Leah se snažila – na to, jaká byla. Nechávala si posměšky pro sebe, jak obíhala dokola, ale její samolibou náladu nešlo přehlédnout. Přemýšlel jsem o tom, jak se říká, že dva už jsou společnost. Tady to moc nesedělo, protože jeden byl na mou mysl až dost. Ale jestli musíme být tři, těžko bych hledal někoho, za koho bych ji nevyměnil.
Třeba za Paula? nadhodila.
Možná, souhlasil jsem.
Zasmála se pro sebe, Příliš rozjařená a hyperaktivní, aby se urazila. Přemítal jsem, jak dlouho jí to nadšení, že utekla před Samovou lítostí, vydrží.
Tak to tedy bude můj cíl – bejt míň otravná než Paul.
Jo, snaž se o to.
Když jsem byl pár metrů od trávníku, proměnil jsem se do lidské podoby. Nemyslel jsem, že tu strávím moc času jako člověk. Ale taky jsem netušil, že budu mít v hlavě Leu. Natáhl jsem si odrbané kraťasy a vydal se přes trávník.
Dveře se otevřely, než jsem vstoupil na schody, a překvapilo mě, když jsem viděl, že mi naproti nejde Edward, ale Carlisle – jeho obličej vypadal vyčerpaně a poraženě. Na vteřinu mi srdce ztuhlo. Vrávoravě jsem se zastavil, neschopen promluvit.
„Není ti nic, Jacobe?“ zeptal se Carlisle.
„Jak je s Bellou?“ vykoktal jsem.
„No… daří se jí úplně stejně jako včera večer. Polekal jsem tě? Promiň. Edward říkal, že přicházíš v lidské podobě, tak jsem tě přišel přivítat, protože on od ní nechtěl odejít. Je vzhůru.“
A Edward nechce ztrácet žádný čas, který jí může věnovat, protože mu ho moc nezbývá. Carlisle to sice neřekl nahlas, ale vyšlo to nastejno.
Už jsem nějakou dobu nespal – naposledy před minulou hlídkou. Teď jsem to na sobě pocítil. Udělal jsem krok vpřed, posadil se na schody na verandu a opřel se o zábradlí.
Pohybem tichým jako pěna, jak to umí jen upíři, se Carlisle posadil na stejný schod a opřel se o druhé zábradlí.
„Neměl jsem možnost ti včera v noci poděkovat, Jacobe. Nevíš, jak moc oceňuji tvůj… soucit. Vím, že tvůj cíl byl ochránit Bellu, ale vděčím ti za bezpečnost i zbytku své rodiny. Edward mi řekl, co jsi musel udělat…“
„To nestojí za řeč,“ zamručel jsem.
„Jak myslíš.“
Seděli jsme mlčky. Slyšel jsem ostatní v domě. Emmett, Alice a Jasper mluvili nahoře tichými vážnými hlasy. Esmé si tichounce pobrukovala v jiném pokoji. Rosalie a Edward dýchali blízko – nedokázal jsem navzájem rozeznat jejich dech, ale snadno jsem odlišil Bellino namáhavé oddechování. Slyšel jsem taky její srdce. Zdálo se… rozhozené.
Jako kdyby mě osud v posledních čtyřiadvaceti hodinách nutil provést všechno, co jsem si vždycky přísahal, že nikdy na světě neudělám. Trčel jsem tady a čekal, až ona umře.
Už jsem to nechtěl poslouchat. Lepší bude mluvit.
„Považuješ ji za člena rodiny?“ zeptal jsem se Carlislea. Zaujalo mě, jak předtím říkal, že jsem pomohl taky zbytku jeho rodiny.
„Ano. Bella už je pro mě dcera. Milovaná dcera.“
„Ale necháš ji umřít.“
Dlouho mlčel, takže jsem vzhlédl. Jeho obličej byl velmi unavený. Věděl jsem, jak se cítí.
„Dovedu si představit, co si o mně kvůli tomu myslíš,“ řekl nakonec. „Ale nemůžu ignorovat její vůli. Nebylo by správné tohle rozhodnout za ni, nutit ji k něčemu, co nechce.“
Chtěl jsem se na něj zlobit, ale ztěžoval mi to. Jako kdyby po mně házel moje vlastní slova, jenom pomíchaná. Předtím mi připadala správná, ale teď správná být nemohla. Ne když Bella umírá. Přesto… Vzpomněl jsem si, jaké to bylo, ležet na zemi před Samem – nemít jinou volbu, než se zúčastnit vraždy někoho, koho mám rád. Ale tohle nebylo to samé. Sam se mýlil. A Bella milovala věci, které milovat neměla.
„Myslíš, že je nějaká šance, že to přežije? Tedy, jako upírka nebo tak. Vyprávěla mi… o Esmé.“
„Řekl bych, že tady bude šance asi stejná,“ odpověděl tiše. „Viděl jsem upíří jed dělat zázraky, ale jsou okolnosti, které ani jed nedokáže překonat. Její srdce teď pracuje velmi usilovně; kdyby to nevydrželo… nic s tím nezmůžu.“
Bellino srdce zaškobrtlo a zavrávoralo, jako kdyby chtělo bolestivě podtrhnout jeho slova.
Možná se planeta začala točit pozpátku. Třeba se tím vysvětlí, jak je možné, že všechno je naopak, než to bylo včera – jak můžu doufat v něco, co mi kdysi připadalo jako ta nejhorší věc na světě.
„Co s ní ta věc dělá?“ zašeptal jsem. „Včera se jí tolik přitížilo. Viděl jsem… hadičky a to všechno. Oknem.
„Její tělo se plodu nedokáže přizpůsobit. Jednak je moc silný, ale to by snad mohla nějakou dobu vydržet. Větší problém je, že jí nedovolí čerpat výživu, kterou potřebuje. Její tělo odmítá jakoukoli formu potravy. Snažím se jí sytit nitrožilně, ale ona to prostě nevstřebává. Celé její těhotenství je zrychlené. Sleduji, jak se – nejenom ona, taky plod – hodinu od hodiny blíží k smrti hladem. Nemůžu to zastavit a nemůžu to zpomalit. Nedokážu přijít na to, co chce.“ Jeho unavený hlas se na konci zlomil.
Cítil jsem se stejně jako včera, když jsem viděl ty černé skvrny na jejím břiše – byl jsem rozzuřený a pološílený.
Zatínal jsem pěsti, abych ovládl třes. Nenáviděl jsem tu věc, která jí ubližovala. Jako by nestačilo, že jí ta příšera zevnitř bije. Ne, ještě ji mučí hlady. Asi jenom hledá něco, do čeho by se zakousla – hrdlo, které by vypila do poslední kapky. Protože ještě není dost velká na to, aby někoho zabila, spokojila se s tím, že vysaje život z Belly.
Já jsem přesně věděl, co chce: smrt a krev, krev a smrt.
Kůže mě pálila a byl jsem celý naježený. Pomalu jsem se nadechoval a vydechoval a soustředil se na to, abych se uklidnil.
„Škoda, že nedokážu získat lepší představu o tom, co to přesně je,“ zašeptal Carlisle. „Plod je dobře chráněn. Nebyl jsem schopný získat obrázek z ultrazvuku. Pochybuji, že existuje způsob, jak skrz plodový vak dostat jehlu, ale Rosalie mi to stejně v žádném případě nedovolí ani zkusit.“
„Jehlu?“ zamumlal jsem. „K čemu by to bylo?“
„Čím víc budu o plodu vědět, tím lépe dokážu odhadnout, čeho je schopen. Co bych dal i jen za pár kapek plodové vody. Kdybych jen znal počet chromozomů…“
„Já se v tom ztrácím, doktore. Můžeš mi to říct víc po lopatě?“
Zasmál se – i jeho smích zněl vyčerpaně. „Dobře. Co jste brali z biologie? Učili jste se o párových chromozomech?“
„Asi jo. My jich máme třiadvacet, je to tak?“
„Lidé jich mají tolik.“
Zamrkal jsem. „A vy?“
„Dvacet pět.“
Chvilku jsem se mračil s pohledem upřeným na své pěsti. „Co to znamená?“
„Myslel jsem, že to znamená, že naše druhy se od sebe téměř úplně liší. Jsme si méně příbuzní než lev a domácí kočka. Ale tenhle nový život – no, zdá se, že jsme geneticky kompatibilnější, než jsem se domníval.“ Smutně si vzdychl. „Nevěděl jsem to, a tak jsem je nemohl varovat.“
Taky jsem si vzdychl. Bylo snadné proklínat Edwarda za tu nevědomost. Stále jsem ho za to nenáviděl. Ale bylo těžké cítit to samé ke Carlisleovi. Možná proto, že v Carlisleově případě jsem na nikoho nežárlil.
„Mohlo by pomoct, znát ten počet – vědět, jestli se plod podobá víc nám, nebo jí. Vědět, co máme očekávat.“ Pak pokrčil rameny. „A možná by to nepomohlo vůbec ničemu. Asi si jenom přeji, abych měl co studovat, co dělat.“
„Tak si říkám, jak jsou na tom asi moje chromozomy,“ zašeptal jsem nepřítomně. Myslel jsem zase na ty testy na steroidy na olympiádě. Dělají taky odběry DNA?
Carlisle si provinile odkašlal. „Ty máš čtyřiadvacet párů, Jacobe.“
Pomalu jsem se otočil a podíval se na něj se zvednutým obočím.
Zatvářil se rozpačitě. „Byl jsem… zvědavý. Dovolil jsem si udělat ti testy, když jsem tě v červnu ošetřoval.“
Zamyslel jsem se nad tím. „Asi bych měl bejt naštvanej. Ale mně je to fakt jedno.“
„Promiň. Měl jsem se zeptat.“
„To nevadí, doktore. Nemyslel jsi to nijak zle.“
Ne, ujišťuji tě, že jsem to nijak zle nemyslel. To jenom že… mě váš druh fascinuje. Asi mi za ta století upíří podstata zevšedněla. Odchylka vaší rodiny od lidského rodu mi připadá mnohem zajímavější. Skoro magická.“
„Čáry máry fuk,“ zamumlal jsem. Byl jako Bella s těmi svými řečičkami o kouzlech.
Carlisle se znovu unaveně zasmál.
Pak jsme uslyšeli Edwardův hlas v domě a oba jsme se odmlčeli, abychom se zaposlouchali.
„Hned se vrátím, Bello. Chci si na chviličku promluvit s Carlislem. Vlastně, Rosalie, mohla bys jít se mnou?“ Edwardův hlas zněl jinak. Najednou v něm byla stopa života. Jiskřička čehosi. Ne snad přímo naděje, ale možná touhy doufat.
„Co se děje, Edwarde?“ zeptala se Bella ochraptěle.
„Nic, kvůli čemu by sis měla dělat starosti, lásko. Budu pryč jenom vteřinku. Prosím, Rose, můžeš?“
„Esmé?“ zavolala Rosalie. „Mohla by ses o Bellu postarat místo mě?“
Slyšel jsem šepot větru, jak Esmé připlachtila dolů po schodech.
„Samozřejmě,“ přitakala.
Carlisle se posunul, otočil se a vyčkávavě hleděl ke dveřím. Edward jimi prošel první, Rosalie mu byla v patách. Podobně jako hlas, ani jeho obličej už nebyl tak mrtvý. Tvářil se velice soustředěně, Rosalie podezíravě.
Edward za ní zavřel dveře.
„Carlisle,“ zašeptal.
„O co jde, Edwarde?“
„Možná jsme na to šli ze špatného konce. Poslouchal jsem vás, a když jste se bavili o tom, co ten… plod chce, Jacob měl zajímavou myšlenku.“
Já? Co jsem si já myslel? Kromě své obvyklé nenávisti k té věci? Alespoň jsem v tom nebyl sám. Viděl jsem, že Edwardovi taky moc nejde z pusy ani tak mírné slovo jako plod.
„My jsme se na to totiž nepodívali z jeho úhlu,“ pokračoval Edward. „Snažili jsme se dát Belle, co potřebuje ona. A její tělo to přijímá asi stejně dobře, jako by to přijímalo tělo někoho z nás. Možná bychom se napřed měli zaměřit na potřeby… plodu. Možná, že když je dokážeme uspokojit, budeme účinněji schopni pomoct jí.“
„Já ti nerozumím, Edwarde,“ řekl Carlisle.
„Zamysli se nad tím, Carlisle. Jestli je ten tvor víc jako upír než člověk, tak hádej po čem touží – a co nedostává? Jacob to uhodl.“
Já jsem to uhodl? Probíral jsem si konverzaci, snažil se vzpomenout si na myšlenky, které jsem si nechal pro sebe. Došlo mi to ve stejnou chvíli, kdy to pochopil Carlisle.
„No tohle,“ řekl překvapeně. „Ty myslíš, že to… má žízeň?“
Rosalie tiše zasyčela. Už nebyla podezíravá. Její neskutečně dokonalý obličej byl celý rozzářený, oči měla vykulené vzrušením. „No jasně,“ zašeptala. „Carlisle, máme tam pro Bellu schovanou spoustu té nuly negativní. To je dobrý nápad,“ dodala, aniž se na mě podívala.
„Hmm.“ Carlisle si položil ruku na bradu, ponořený v myšlenkách. „To jsem zvědav… Ale jak to do ní nejlépe dostat…“
Rosalie zavrtěla hlavou. „Na tvůrčí přístupy není čas. Podle mě musíme začít tradičním způsobem.“
„Počkej vteřinu,“ zašeptal jsem. „Chvilku zadrž. Ty tady – ty tady mluvíš o tom, že dáte Belle pít krev?“
„Byl to tvůj nápad, pse,“ řekla Rosalie a zamračila se, aniž se na mě pořádně podívala.
Nevšímal jsem si jí a podíval se na Carlislea. Ta samá jiskřička naděje, která byla v Edwardově obličeji, teď jiskřila v lékařových očích. Našpulil rty a uvažoval.
„To je prostě…“ nedokázal jsem najít správné slovo.
„Děsivé?“ navrhl Edward. „Odpudivé?“
„To rozhodně.“
„Ale co když jí to pomůže?“ zašeptal.
Zavrtěl jsem hněvivě hlavou. „Jak to uděláte, strčíte jí do krku hadičku?“
„Hodlám se jí zeptat, co si o tom myslí. Jenom jsem chtěl, aby se nad tím napřed zamyslel Carlisle.“
Rosalie přikývla. „Když jí povíš, že by to mohlo prospět děťátku, bude ochotná udělat cokoli. I kdybychom ho museli krmit hadičkou.“
V tu chvíli jsem si uvědomil – když jsem slyšel, jak cukrátkově řekla děťátku -, že bloncka ochotně udělá cokoli, co poslouží té život vysávající stvůře. O tohle tady jde, je tohle ten tajemný faktor, který ty dvě poutá k sobě? Jde Rosalii o to děcko?
Koutkem oka jsem viděl, jak Edward nepřítomně přikývl. Nedíval se na mě, ale já jsem pochopil, že to byla odpověď na mojí otázku.
Hm. Nenapadlo by mě, že ta ledově studená Barbie bude mít mateřské pudy. A pak že chce chránit Bellu – možná by jí tu hadičku narvala do krku sama.
Edwardova pusa ztvrdla do tenké čáry a já jsem pochopil, že mám zase pravdu.
„No, nemáme čas tady sedět a diskutovat,“ řekla Rosalie netrpělivě. „Co si myslíš, Carlisle? Můžeme to zkusit?“
Carlisle se zhluboka nadechl a pak vstal. „Zeptáme se Belly.“
Blondýna se sebejistě usmála – no jistě, jestli to bylo na Belle, tak to ona si prosadí svou.
Vlekl jsem se za nimi po schodech a vstoupil jsem do domu. Nebyl jsem si jistý, proč to dělám. Snad z nějaké morbidní zvědavosti. Bylo to jako scéna z hororu. Příšery a všude kolem krev.
Možná jsem jenom nedokázal odolat dalšímu přísunu ztenčující se zásoby mé drogy.
Bella ležela natažená na zádech na nemocničním lůžku, břicho se jí pod prostěradlem vzdouvalo jako kopec. Vypadala jako z vosku – byla bezbarvá a skoro průhledná. Člověk by si myslel, že už je mrtvá, kdyby nebylo drobného pohybu její hrudi, mělkého dýchání. A pak jejích očí, které nás čtyři sledovaly s vyčerpaným podezřením.
Ostatní v tu ránu stáli vedle ní, mihli se místností pohybem rychlým jako střela. Bylo to děsivé na pohled. Já jsem k ní přistoupil pomalými kroky.
„Co se děje?“ zeptala se Bella ochraptělým šepotem. Její vosková ruka se škubavě zvedla vzhůru – jako kdyby se snažila chránit své břicho tvaru balonu.
„Jacob dostal nápad, který by ti mohl pomoct,“ řekl Carlisle. Přál jsem si, aby mě radši nezmiňoval. Já jsem nic nenavrhoval. Ať si zásluhy připíše její krvežíznivý manžel, tomu patří. „Nebude to… příjemné, ale -“
„Ale prospěje to miminku,“ přerušila ho Rosalie nadšeně. „Vymysleli jsme lepší způsob jak ho krmit. Možná.“
Belle zakmitala víčka. Pak si slabě odkašlala. „Nebude to příjemné?“ zašeptala. „Tý brďo, to bude změna.“ Podívala se na hadičku zabodnutou do paže a zase zakašlala.
Blondýna se zasmála s ní.
Ta holka vypadala, že jí do konce života zbývají hodiny, a určitě měla bolesti, a ještě vtipkovala. To jí bylo tak podobné. Snažila se zmírnit napětí, ulehčit to všem ostatním.
Edward obešel Rosalii, v jeho napjaté tváři nebylo po humoru ani stopy. To jsem byl rád. Trochu mě utěšovalo, že trpí víc než já. Vzal ji za ruku, ne za tu, která stále chránila její vypouklé břicho.
„Bello, lásko, musíme tě požádat o něco děsivého,“ použil stejná přídavná jména, jako když mluvil se mnou. „Odpudivého.“
No, aspoň jí to servíroval bez obalu.
Mělce, třepotavě se nadechla. „Jak moc je to zlé?“
Carlisle odpověděl. „Myslíme si, že se apetit plodu podobá spíš tomu našemu než tomu tvému. Myslíme si, že má žízeň.“
Zamrkala. „Aha. Aha!“
„Tvůj stav – stav vás obou – se rychle zhoršuje. Nemáme času nazbyt, abychom vymysleli snesitelnější způsob, jak to provést. Nejrychlejší způsob, jak tu teorii otestovat -“
„Musím to vypít,“ zašeptala. Lehce přikývla – neměla energii skoro ani na to drobné pokývnutí hlavou. „To zvládnu. Trénink do budoucna, že jo?“ Bezbarvé rty se jí napjaly do slabého úsměvu, když se podívala na Edwarda. On jí však úsměv neoplatil.
Rosalie začala netrpělivě podupávat nohou. Ten zvuk byl opravdu protivný. Napadlo mě, co by dělala, kdybych ji teď hned prohodil zdí.
„Tak kdo mi půjde chytit grizzlyho?“ zašeptala Bella.
Carlisle s Edwardem si vyměnili rychlý pohled. Rosalie přestala podupávat.
„Co je?“ zeptala se Bella.
„Průkaznější bude, když ten test nebudeme šidit, Bello,“ řekl Carlisle.
„Jestli plod touží po krvi,“ vysvětloval Edward, „pak ne po zvířecí.“
„Ty v tom ale nepoznáš rozdíl, Bello. Nemysli na to,“ povzbuzovala ji Rosalie.
Bella vykulila oči. „Koho?“ vydechla a pohledem přelétla ke mně.
„Nejsem tady jako dárce, Bells,“ zavrčel jsem. „Navíc, jestli to jde po lidský krvi, ta moje by mu asi nechutnala -“
„Máme krev po ruce,“ vpadla mi do řeči Rosalie, než jsem domluvil, jako kdybych tam nebyl. „Pro tebe – pro všechny případy. Vůbec ničím se netrap. Bude to dobré. Věřím, že to dobře dopadne, Bello. Myslím, že se děťátku povede mnohem líp.“
Bella si rukou přejela po břiše.
„No,“ zašeptala sotva slyšitelně. „Já už umírám hlady, tak se vsadím, že on určitě taky.“ Pokus o další vtip. „Tak do toho. Můj první upírský počin.“
Komentáře
Přehled komentářů
Tak jsem si všimla, že tohle je jediná stránka na celém netu, kde se dá Rozbřesk přečíst. Kdekoli jinde je uveřejněná praktiky nečitelná verze. Velmi mě překvapuje, že tahle stránka nemá větší popularitu a zájem fandomu Twilight, ačkoli každý skalní fanoušek už má zřejmě knihy dávno doma. Taky je poměrně těžké tuto stránku najít.
Nenávidím psaní a vymýšlení výstižných nadpisů, fakt to po mě nechtějte
(Accuracy, 16. 9. 2011 12:14)