10. kapitola - PROČ JSEM PROTĚ NEODEŠEL? NO JASNĚ, PROTOŽE JSEM PITOMEC
Připadal jsem si jako – já vlastně nevím. Jako kdyby to nebylo skutečné. jako kdybych byl v nějaké strašidelné verzi špatného sitcomu. Jenže jsem nebyl šprt, co chce pozvat nejhezčí roztleskávačku na maturitní ples, ale odmítnutý vlkodlak, který jde nabídnout upírově manželce, že si spolu vrznou a počnou dítě. Paráda.
Ne, to neudělám. Vždyť je to úchylné, špatné. Zapomenu na všechno, co mi navykládal.
Ale promluvím s ní. Pokusím se jí přinutit, aby mě poslechla.
A ona to neudělá, Jako vždycky.
Edward na moje myšlenky nereagoval a nijak je nekomentoval, když šel přede mnou zpátky do domu. Napadlo mě, proč si vlastně vybral to místo, kde zastavil. Bylo to tak daleko od domu, aby ostatní nemohli slyšet jeho šepot? O to mu šlo?
Možná. Když jsme prošli dveřmi, ostatní Cullenovi se po nás dívali podezíravě a zmateně. Nikdo se netvářil znechuceně a rozezleně. Takže určitě neslyšeli, o jakou laskavost mě Edward poprosil.
Zaváhal jsem v otevřených dveřích, nejistý, co mám teď udělat. Trochu líp se mi tam dýchalo, protože zvenčí vanul čerstvý vzduch.
Edward vstoupil do hloučku, ramena napjatá. Bella se na něj úzkostlivě zadívala a pak střelila pohledem ke mně. Pak se její oči zase upřely na něj.
Ve tváři nabrala šedavě bledý odstín, a já jsem pochopil, jak to Edward myslel, když říkal, že stres její stav zhoršuje.
„Necháme Jacoba a Bellu, aby si promluvili o samotě,“ řekl Edward. Hlas se mu ani náznakem nezachvěl. Mluvil jako robot.
„Jen přes mou mrtvolu,“ zasyčela na něj Rosalie. Stále se držela Belle u hlavy, jednu studenou ruku majetnicky položenou na Bellině sinalé tváři.
Edward se na ni nepodíval. „Bello,“ oslovil ji tím samým prázdným tónem. „Jacob s tebou chce mluvit. Bojíš se být s ním o samotě?“
Bella na mě pohlédla, celá zmatená. Pak se obrátila k Rosalii.
„Rose, to je v pohodě. Jake nám neublíží. Jdi s Edwardem.“
„Může to být lest,“ varovala ji blondýna.
„Nechápu jaká,“ opáčila Bella
„Mě s Carlislem budeš mít na dohled, Rosalie,“ řekl Edward. Nevzrušený tón se mu nedařil, prosakoval do něj hněv. „To my jsme ti, kterých se bojí.“
„Ne,“ zašeptala Bella. Oči se jí zaleskly, řasy měla mokré. „Ne, Edwarde. Já se ne...“
Zavrtěl hlavou a pousmál se. Na ten úsměv byl bolestný pohled. „Tak jsem to nemyslel, Bello. Mně to nevadí. O mě se nestarej.“
Hrůza. Měl pravdu – ona se bála, že raní jeho city. Ta holka byla klasická mučednice. Narodila se do špatného století. Měla žít v době, kdy by si našla dobrý důvod, proč se nechat předhodit lvům.
„Týká se to všech,“ řekl Edward a strnule pokynul ke dveřím. „Prosím.“
Klidný obličej, který se snažil kvůli Belle udržet, byl otřesený. Viděl jsem, jak blízko má k tomu hořícímu muži, kterého jsem poznal venku. Ostatní to taky viděli. Ustoupil jsem z cesty a oni potichu vyšli ze dveří. Odešli rychle; srdce mi dvakrát udeřilo a místnost se vylidnila až na Rosalii, která otálela uprostřed pokoje, a Edwarda, stále čekajícího u dveří.
„Rose,“ řekla Bella tiše. „Já chci, abys šla.“
Blondýna se rozhněvaně podívala na Edwarda a pak mu pokynula, aby šel první. Zmizel ze dveří. Věnovala mi dlouhý varovný pohled a pak taky zmizela.
Jakmile jsme byli sami, přešel jsem místnost a posadil se na zem vedle Belly. Vzal jsem obě její studené ruce do dlaní a opatrně jsem je třel.
„Díky, Jaku. To je příjemné.“
„Nebudu ti lhát, Bells. Vypadáš příšerně.“
„Já vím,“ vzdychla. „Kdo mě vidí, ten se zděsí.“
„Strašlivě se vyděsí,“ souhlasil jsem.
Zasmála se. „Je tak fajn, mít tě tady. Je to hezký pocit, usmívat se. Nevím, jak dlouho to drama ještě dokážu snášet.“
Zvedl jsem oči v sloup.
„Dobře, dobře,“ souhlasila. „Zavinila jsem si to sama.“
„To si teda piš. Co si myslíš, Bells? Ale vážně!“
„Chtěl po tobě, abys mě seřval?“
„Tak nějak. Ačkoli nechápu, jak přišel na to, že bys mě poslechla. Nikdy jsi mě neposlouchala.“
Vzdychla.
„Já jsem ti to -“ načal jsem.
„Věděl jsi, že Já jsem ti to říkal má bratříčka, Jacobe?“ vpadla mi do řeči. „Jmenuje se Sklapni zobák.“
„Dobrej vtip.“
Zakřenila se na mě. Kůže na kostech se jí napjala. „To jsem nevymyslela sama. Mám to ze Simpsonů.“
„Ten díl jsem neviděl.“
„Byla to sranda.“
Chvilku jsme mlčeli. Její ruce se začaly trochu zahřívat.
„Vážně tě požádal, abys se mnou promluvil?“
Přikývl jsem. „Abych ti domluvil. To je ovšem předem prohraná bitva.“
„Tak proč jsi souhlasil?“
Neodpověděl jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli to vím.
Nevěděl jsem to – každá vteřina strávená s ní jenom prohloubí bolest, kterou si budu muset protrpět později. Byl jsem jako feťák s omezeným přísunem drogy, a den zúčtování se blížil. Čím víc dávek si teď dopřeju, tím těžší to bude, až mi dojdou zásoby.
„Ono to nějak dopadne, víš,“ řekla po chvilce ticha. „Já tomu věřím.“
Z těch slov jsem zase viděl rudě. „Patří demence k příznakům?“ odsekl jsem.
Zasmála se, ačkoli můj hněv byl tak skutečný, že se mi roztřásly ruce, v nichž jsem svíral její dlaně.
„Možná,“ připustila. „Neříkám, že to půjde snadno, Jaku. Ale jak bych mohla prožít to všechno, co jsem dosud prožila, a nevěřit v kouzla?“
„Kouzla?“
„Zvláště pokud jde o tebe,“ řekla. Usmívala se. Vytáhla jednu ruku a přitiskla mi ji na tvář. Byla teplejší než předtím, ale stejně mě na kůži studila jako většina věcí. „Určitě na tebe čeká kouzlo, které dá tvému životu správný smysl.“
„O čem to blábolíš?“
Stále se usmívala. „Edward mi jednou vyprávěl, jaké to je – to vaše otisknutí. Říkal, že je to jako Sen noci svatojánské, jako kouzlo. Najdeš, koho opravdu hledáš, Jacobe, a pak snad tohle všechno pochopíš.“
Kdyby nevypadala tak křehce, rozkřičel bych se.
Takhle jsem na ni aspoň zavrčel.
„Jestli si myslíš, že otištění by někdy mohlo vysvětlit a ospravedlnit tuhle šílenost...“ Hledal jsem slova. „Vážně si myslíš, že tím, že se jednou možná otisknu do někoho cizího, se dá ospravedlnit tohle?“ Ukázal jsem prstem na její vyboulené břicho. „Tak mi tedy řekni, jakej to mělo smysl, Bello! K čemu bylo, že jsem tě miloval? K čemu bylo, že tys milovala jeho? Až umřeš“ – ta slova jsem zavrčel – „k čemu to bude dobrý? Jakej má smysl všechna tahle bolest? Moje, tvoje, jeho! Jeho taky zabiješ, teda ne že by mi na tom záleželo.“ Škubla sebou, ale já jsem pokračoval. „Tak jakej bude mít tvůj pokroucenej milostnej příběh nakonec smysl? Jestli má tohle vůbec nějakej smysl, tak mi ho prosím tě ukaž, Bello, protože já ho nevidím.“
Vzdychla. „Já to ještě nevím, Jaku. Já jenom... cítím... že tohle všechno povede k něčemu dobrému, i když je teď těžké to chápat. Myslím, že bys tomu mohl říkat víra.“
„Ty umíráš pro nic, Bello! Pro nic!“
Ruka jí sklouzla z mého obličeje na naběhlé břicho a pohladila ho. Nemusela nic říkat, stejně jsem věděl, co si myslí. Umírala pro to.
„Já neumřu,“ řekla se zaťatými zuby, a já jsem viděl, že opakuje věci, které už jednou řekla. „Donutím své srdce, aby tlouklo. Jsem na to dost silná.“
„To je pěkná hovadina, Bello. Už příliš dlouho se snažíš udržet krok s nadpřirozenem. Tohle žádnej normální člověk nedokáže. Na to nemáš dost síly.“ Vzal jsem jí obličej do dlaně. Nemusel jsem si připomínat, že mám být něžný. Všechno na ní křičelo Pozor, křehké.
„Já to dokážu. Já to dokážu,“ šeptala a znělo to jako z té dětské knížky o mašinkách.
„Mně to tak nepřipadá. Tak co máš v plánu? Doufám, že nějakej máš.“
Přikývla, ale do očí se mi nepodívala. „Věděl jsi, že Esmé skočila z útesu? Tedy když ještě byla člověk.“
„No a?“
„Byla tak blízko smrti, že se ani nenamáhali brát ji na pohotovost – odnesli ji rovnou do márnice. Její srdce ale ještě tlouklo, když jí Carlisle našel...“
Tak tohle měla na mysli, když říkala, že donutí svoje srdce, aby tlouklo.
„Takže nečekáš, že to přežiješ jako člověk,“ konstatoval jsem hluše.
„Ne. Nejsem hloupá.“ V tu chvíli se setkala s mým pohledem. „I když ty si to o mně asi myslíš.“
„V případě ohrožení z tebe udělají upíra,“ zamumlal jsem.
„U Esmé to tak fungovalo. A u Emmetta a Rosalie a dokonce u Edwarda. Nikdo z nich nebyl v tak skvělé formě. Carlisle je proměnil jenom proto, že druhou alternativou byla smrt. On životy nebere, on je zachraňuje.“
Jako předtím ve mně při pomyšlení na hodného upířího doktora zahlodal pocit viny. Odsunul jsem tu myšlenku stranou a dal jsem se do prošení.
„Poslouchej mě, Bells. Nedělej to takhle.“ Bylo to jako s tím telefonátem od Charlieho, až teď jsem chápal, jaký je v tom doopravdy rozdíl. Uvědomil jsem si, že potřebuju, aby v nějaké podobě zůstala naživu. V jakékoli podobě. Zhluboka jsem se nadechl. „Nečekej, až bude příliš pozdě, Bello. To nedělej. Žij. Ano? Prostě žij. Nedělej mi to. Nedělej to jenu.“ Hlas mi zvážněl, zesílil. „Ty víš, co udělá, když zemřeš. Už jsi to jednou zažila. Chceš, aby se vrátil k těm zabijákům do Itálie?“ Přikrčila se na pohovce.
Vynechal jsem tu část o tom, že by to tentokrát nebylo nutné.
Snažil jsem se o měkčí tón. „Pamatuješ, jak jsem se nechal zmrzačit od těch novorozených? Co jsi mi řekla?“
Čekal jsem, ale nechtěla odpovědět. Stiskla rty k sobě.
„Řekla jsi, abych byl hodnej a poslechl Carlislea,“ připomněl jsem jí. „A co jsem udělal? Poslechl jsem toho upíra. Kvůli tobě.“
„Poslechl jsi, protože to bylo správné.“
„Dobře – vyber si důvod, jaký chceš.“
Zhluboka se nadechla. „Jenže teď to správné není.“ Sklouzla pohledem na své velké kulaté břicho a zašeptala: „Já ho nenechám zabít.“
Ruce se mi zase roztřásly. „Ahá, škoda že se ke mně ta skvělá novina nedonesla dřív. Takže krásnej chlapeček, jo? Měl jsem přinýst modrý balónky.“
Její obličej jí zrůžověl. Ten odstín byl tak krásný – jako by se mi do břicha zabodl nůž. Zubatý nůž, rezavý a tupý.
Tohle prohraju. Zase.
„Nevím, jestli je to kluk,“ přiznala trochu plaše. „Ultrazvuk nefunguje. Membrána kolem dítěte je moc tvrdá – jako jejich kůže. Takže je to trochu tajemství. Ale v duchu vidím chlapečka.“
„Nemáš tam žádný krásný miminko, Bello.“
„Uvidíme,“ řekla, Skoro pyšně.
„Ty to neuvidíš,“ zavrčel jsem.
„Ty jsi takový pesimista, Jacobe. Rozhodně existuje šance, že z toho vyváznu.“
Nedokázal jsem odpovědět. Podíval jsem se dolů a dýchal zhluboka a pomalu, ve snaze ovládnout svůj vztek.
„Jaku,“ řekla a pohladila mě po vlasech, po tváři. „Bude to dobré. Pššš. Je to dobré.“
Nevzhlédl jsem. „Ne. Nebude to dobrý.“ Utřela mi něco mokrého z tváře. „Pššš.“
„O co ti jde, Bello?“ Zíral jsem na světlý koberec. Moje bosé nohy byly špinavé, nechávaly tam šmouhy. Super. „Myslel jsem, že ti nejvíc záleželo na tom, abys dostala svýho upíra. A teď se ho prostě vzdáváš? Já tomu vůbec nerozumím. Kde se v tobě vzala taková touha bejt máma? A jestli jsi po tom tak toužila, proč sis vzala upíra?“
Byl jsem nebezpečně blízko nabídce, kterou chtěl, abych jí udělal. Chápal jsem, že mě tam ta slova vedou, ale nedokázal jsem změnit jejich směr.
Vzdychla. „Tak to není. Já jsem vážně nechtěla dítě. Ani mě to nenapadlo. Ale tady nejde o to, že mám dítě. Ale... no... že mám zrovna tohle dítě.“
„Je to zabiják, Bello. Podívej se na sebe.“
„Není. To já. Já jsem slabá a lidsky zranitelná. Ale já to překonám, Jaku, já to dokážu -“
„Ale no tak! Zmlkni, Bello. Tyhle nesmysly si vykládej svý pijavici, ale mě neoblbneš. Ty víš, že to nezvládneš.“
Rozzlobeně se na mě podívala. „Já to nevím. Jasně, bojím se toho.“
„Bojíš se toho,“ ucedil jsem mezi zuby.
Hekla a chytila se břicho. Můj vztek vyvanul, jako když sfoukne svíčku.
„Nic mi není,“ lapala po dechu. „To nic není.“
Ale já jsem ji neslyšel; rukama si maně vyhrnula mikinu, a já jsem zděšeně zíral na její odhalenou kůži. Břicho jako by měla poseté velkými kapkami fialovo-černého inkoustu.
Viděla můj pohled a stáhla látku zpátky.
„Má sílu, to je celé,“ hájila se.
Ty inkoustové skvrny byly modřiny.
Div jsem si nezacpal pusu. Pochopil jsem Edwardova slova o tom, že se musí dívat, jak jí to ubližuje. Najednou se mě samého zmocnila panika.
„Bello,“ hlesl jsem.
Slyšela změnu v mém hlasu. Vzhlédla, stále ztěžka dýchajíc, oči zmatené.
„Bello, nedělej to.“
„Jaku -“
„Poslouchej mě. Nech si chvilku svoje námitky, jo? Jenom mě poslouchej. Co kdyby...?“
„Co kdyby co?“
„Co kdyby tohle nebyla tvoje jediná volba? Co kdyby to nebylo všechno, nebo nic? Co kdybys prostě poslechla Carlislea jako hodná holka a zůstala naživu?“
„Já ne -“
„Ještě jsem neskončil. Takže: zůstaneš naživu. Pak můžeš začít znovu. Tohle nevyšlo. Zkusíš to znovu.“ Zamračila se. Zvedla ruku a dotkla se místa, kde se moje obočí spojovala. Chvilku se mi snažila prsty vyhladit čelo a přitom pochopit, co jí říkám.
„Já tomu nerozumím... Jak to myslíš, že to zkusím znovu? Přece nevěříš, že by mi Edward dovolil...? A jaký by v tom byl rozdíl? Jsem si jistá, že každé dítě -“
„Ano,“ vyštěkl jsem. „Každý jeho dítě s tebou provede to samý.“
Její unavený obličej byl ještě zmatenější. „Co?“
Ale já už jsem víc nemohl říct. Nemělo to smysl. Nikdy jí nedokážu uchránit před ní samou. Nikdy jsem to nedokázal.
Pak zamrkala a já jsem viděl, že to pochopila.
„Ach tak. Hm. Prosím tě, Jacobe. Myslíš, že bych měla zabít svoje dítě a místo něj si obstarat nějakou náhražku? Umělým oplodněním?“ Teď se zlobila. „Proč bych měla chtít dítě někoho cizího? Protože v tom prostě není rozdíl? Hlavně když budu mít dítě?“
„Tak jsem to nemyslel,“ zašeptal jsem. „Ne někoho cizího.“
Naklonila se dopředu. „Tak co mi to tu vykládáš?“
„Nic. Nic nevykládám. Jako vždycky.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Zapomeň na to, Bello.“
Podezíravě se zamračila. „To on chtěl, abys to řekl?“
Zaváhal jsem, překvapený, jak rychle na to přišla. „Ne.“
„On to chtěl, že jo?“
„Ne, vážně. Neříkal nic o něčem umělým.“
Její obličej v tu chvíli zněžněl a ona se opřela zpátky do polštářů. Vypadala vyčerpaně. Když promluvila, dívala se stranou, vůbec nemluvila ke mně. „Udělal by pro mě cokoli. A já mu tolik ubližuju... Ale co ho to napadlo?Že bych vyměnila tohle“ – rukou si přejela po břiše – „za nějaké cizí...“ Poslední slova zašeptala a pak její hlas zmlkl. Oči měla vlhké.
„Nemusíš mu ubližovat,“ zašeptal jsem. Pálilo to v puse jako jed, prosit za něj, ale věděl jsem, že z tohohle úhlu mám asi největší šanci udržet ji naživu. I když se ta naděje pohybuje v kurzu jedna ku tisíci. „Vrátila bys mu radost ze života, Bello. A já si vážně myslím, že už s nervama nevydrží. Upřímně, fakt si to myslím.“
Nezdálo se, že mě poslouchá; rukou si malovala kroužky po zbitém břiše a kousala si ret. Dlouho bylo ticho. Přemítal jsem, jak moc jsou Cullenovi daleko. Poslouchají moje ubohé pokusy diskutovat s ní?
„Ne někoho cizího?“ zašeptala si pro sebe. Trhl jsem sebou. „Co ti přesně Edward řekl?“ zeptala se tiše.
„Nic. jenom doufal, že mě třeba poslechneš.“
„To jsem nemyslela. Co říkal o tom, abych to zkusila znovu?“
Zadívala se mi pevně do očí a já jsem pochopil, že už jsem prozradil moc.
„Nic.“
Pootevřela pusu. „No páni.“
Pár úderů srdce trvalo ticho. Nevydržel jsem její pohled a sklopil zrak.
„On vážně udělá cokoli, že ano?“ zašeptala.
„Říkal jsem ti, že z toho šílí. Doslova, Bells.“
„Překvapuje mě, že jsi to na něj okamžitě neprozradil. Nezadělal mu na průšvih.“
Když jsem vzhlédl, zeširoka se usmívala.
„Napadlo mě to.“ Snažil jsem se jí úsměv oplatit, ale cítil jsem, jak se mi křiví tvář.
Věděla co nabízím, ale nehodlala o tom ani pořádně přemýšlet. Věděl jsem, že to tak dopadne. Ale stejně mě to bolelo.
„Ty pro mě taky uděláš skoro všechno na světě, viď?“ zašeptala. „Vážně nevím, proč se obtěžujete. Nezasloužím si ani jednoho z vás.“
„Ale tím se nic nemění, že ne?“
„Tentokrát ne.“ Vzdychla. „Přála bych si, abych vám to uměla vysvětlit tak, abyste to pochopili. Nedokážu mu ublížit“ – ukázala si na břicho – „stejně jako nedokážu vzít pušku a zastřelit tě. Miluju ho.“
„Proč musíš vždycky milovat ty špatný, Bello?“
„Nemyslím si, že miluju ty špatné.“
Odkašlal jsem si, abych mohl nasadit tvrdý hlas, jak jsem chtěl. „Věř mi.“
Začal jsem se zvedat.
„Kam jdeš?“
„K ničemu tady nejsem.“
Natáhla prosebně ruku. „Nechoď.“
Cítil jsem, jak mám chuť podlehnout závislosti, která se mě snaží udržet v její blízkosti.
„Nepatřím sem. Musím se vrátit.“
„Proč jsi dnes přišel?“ zeptala se, stále s ochable vztaženou rukou.
„Jenom abych se přesvědčil, že jsi skutečně naživu. Nevěřil jsem, že jsi nemocná, jak říkal Charlie.“
Nedokázal jsem jí poznat ve tváři, jestli mi to spolkla, nebo ne.
„Vrátíš se zase? Než...“
„Nebudu tady vysedávat a sledovat, jak umíráš, Bello.“
Trhla sebou. „Máš pravdu, máš pravdu. Měl bys jít.“
Namířil jsem si ke dveřím.
Sbohem,“ zašeptala za mnou. „Mám tě ráda, Jaku.“
Málem jsem se vrátil. Málem jsem se otočil, padl na kolena a začal znovu prosit. Ale věděl jsem, že Bellu musím opustit, musím od ní odejít hned teď, než mě zabije, jako zabije jeho.
„Jasně, jasně,“ mumlal jsem cestou ven.
Neviděl jsem nikoho z upírů. Nevšímal jsem si své motorky, stojící osaměle uprostřed louky. Nebyla teď pro mě dost rychlá. Táta už bude mít strach – a Sam taky. Jaký závěr smečka vyvodí z toho, že mě neslyšeli se proměnit? Budou si myslet, že mě Cullenovi dostali, než jsem měl šanci zaútočit? Svlékl jsem se a nestaral se při tom, jestli se někdo nedívá. Rozběhl jsem se. Uprostřed kroku jsem se změnil ve vlka.
Čekali. Samozřejmě.
Jacobe, Jaku, osm hlasů vydechlo úlevou.
Vrať se domů, hned, poručil hlas alfy. Sam zuřil.
Cítil jsem, jak se Paul vytratil. Billy s Rachel čekají na zprávy o tom, co se se mnou stalo. Paul se jistě nemohl dočkat, až jim sdělí radostnou novinu, že si mě upíři nedali k svačině, a nepotřeboval si poslechnout, jak to celé bylo.
Nemusel jsem vykládat smečce, že jsem na cestě – viděli, jak les kolem mě rozmazaně ubíhá, když jsem uháněl domů. Ani jsem jim nemusel vykládat, že jsem se div nezbláznil. Pocítili to sami.
Viděli celou tu hrůzu – Bellino strakaté břicho; její skuhravý hlas: má sílu, to je celé; toho upalovaného muže v Edwardově tváři: dívám se, jak je jí den ze dne hůř a jak mi uniká. Sleduju, jak jí to ubližuje; Rosalii skloněnou nad Belliným ochablým tělem: Bellin život pro ni nic neznamená – a tentokrát nikdo nebyl schopen sova.
Jejich šok byl jenom tichým výkřikem v mé hlavě. Beze slov.
!!!!!
Byl jsem napůl cesty domů, než se vzpamatovali. Všichni se rozeběhli mně naproti.
Byla skoro tma – mraky úplně zakryly západ slunce. Zariskoval jsem a přeběhl silnici. Povedlo se mi to, aniž mě kdo viděl.
Setkali jsme se asi deset mil za La Push, na mýtině, která zbyla po dřevorubcích. Byla stranou, zaklíněná mezi dvěma skalnatými výběžky, kde nás nikdo nemohl vidět. Paul se k ostatním přidal ve stejnou chvíli jako já, takže smečka byla kompletní.
Změť hlasů v mě hlavě byla naprostý chaos. Všichni křičeli jeden přes druhého.
Sam měl zježené chlupy a nepřetržitě vrčel, jak přecházel tam a sem na svém čelném místě v kruhu. Paul a Jared mu byli v patách jako stíny, uši sklopené. Celý kruh byl neklidný, všichni byli na nohou a potichu vrčeli.
Zpočátku byl jejich hněv nedefinovaný a já jsem si myslel, že se zlobí na mě. Ale byl jsem tak rozhozený, že mi to bylo jedno. Ať si mě potrestají jak chtějí za to, že jsem obešel rozkaz.
A pak se nesoustředěné zmatené myšlenky začaly ubírat stejným směrem.
Jak je to možný? Co to znamená? K čemu to povede?
To není bezpečný. Není to správný. Nebezpečný.
Nepřirozený. Příšerný. Ohavnost.
To nemůžeme dovolit.
Smečka teď přecházela synchronizovaně, myslela synchronizovaně, všichni až na mě a jednoho dalšího. Seděl jsem vedle nevím kterého bratra, příliš mimo, abych se podíval ať očima nebo myslí, koho to vedle sebe mám, zatímco smečka kroužila kolem nás.
O tomhle smlouva nemluví.
Tohle uvádí všechny do nebezpečí.
Snažil jsem se pochopit kroužící hlasy, snažil jsem se sledovat klikatou stezku myšlenek, abych viděl, kam vede, ale nedávalo to smysl. Vidiny, kolem kterých se soustředili jejich myšlenky, byly moje vidiny – ty nejhorší. Belliny modřiny, Edwardův obličej upalovaného člověka.
Oni se toho taky bojí.
Ale nic s tím neudělají.
Chrání Bellu Swanovou.
Tím se nemůžeme nechat ovlivnit.
Bezpečnost našich rodin a všech tady je důležitější než život jednoho člověka.
Jestli to nezabijí oni, musíme to udělat my.
Chránit kmen.
Chránit naše rodiny.
Musíme to zabít, než bude pozdě.
Další z mých vzpomínek, tentokrát Edwardova slova: Ta věc... roste. Rychle.
Snažil jsem se soustředit, vytáhnout si jednotlivé hlasy.
Není času nazbyt, myslel si Jared.
To ale znamená boj, varoval Embry. A težkej.
Jsme připravení, naléhal Paul.
Budeme na svý straně potřebovat moment překvapení, myslel si Sam.
Když je nachytáme rozdělený, můžeme je sejmout jednoho po druhým. Tím se naše šance na vítězství zvýší, začínal Jared vymýšlet strategii.
Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se zvedl na nohy. Cítil jsem se tam nejistý – jako kdyby mi z kroužících vlků bylo na omdlení. Vlk vedle mě taky vstal. Ramenem šťouchl do mého a podepřel mě.
Počkejte, pomyslel jsem si.
Kroužení na zlomek vteřiny ustalo, a pak zase začali přecházet.
Je málo času, řekl Sam.
Ale – co si vlastně myslíte? Odpoledne jste na ně nechtěli zaútočit za porušení smlouvy. Teď plánujete přepadení, přestože smlouvu nikdo nepřestoupil?
Něco takovýho naše smlouva nepředpokládala, prohlásil Sam. Tohle znamená nebezpečí pro každýho člověka v kraji. Nevím, co za tvora Cullenovi přivedli k životu, ale víme, že je to silný a rychle to roste. A bude to příliš mladý, aby to dokázalo zachovávat smlouvu. Vzpomínáš na ty novorozený upíry, se kterejma jsme bojovali? Byli divoký, krvelačný, neschopný rozumnýho uvažování a sebeovládání. Představ si někoho takovýho, ale pod ochranou Cullenových.
Nevíme – snažil jsem se ho přerušit.
Nevíme, souhlasil. A proto nemůžeme nic riskovat. Cullenovy tu sneseme, jen dokud si budeme absolutně jistý, že jim můžeme důvěřovat, že nezpůsobí žádnou škodu. Týhle... věci se důvěřovat nedá.
Nelíbí se jim to o nic víc než nám.
Sam mi z mysli vytáhl Rosaliin obličej, její ochranitelský postoj, a ukázal ho ostatním.
Některý jsou připravení za to bojovat, bez ohledu na to, co to je.
Je to jenom dítě proboha.
Ne na dlouho, zašeptala Leah.
Jaku, kamaráde, tohle je vážně problém, řekl Quil. Nemůžeme to jen tak ignorovat.
Nafukujete to, hádal jsem se. Jedinej, kdo je v ohrožení, je Bella.
Znovu ze svý vlastní vůle, prohlásil Sam. Ale tentokrát se její volba dotýká nás všech.
Tomu nevěřím.
Nemůžeme to riskovat. Nedovolíme žádnýmu upírovi, aby lovil na našem území.
Tak jim řekněte, aby odešli, vložil se do toho vlk, který mě stále podpíral. Byl to Seth. Kdo jiný.
A vystavit tak hrozbě někoho jinýho? Jakmile upíři překročí hranice našeho území, tak je zničíme, a je jedno, kde mají v úmyslu lovit. Chráníme každýho, koho můžeme.
To je šílený, řekl jsem. Dnes odpoledne ses bál ohrozit smečku.
Dnes odpoledne jsem nevěděl, že jsou v ohrožení naše rodiny.
Já tomu nevěřím! Jak chceš zabít to stvoření, aniž bys zabil Bellu?
Nedostal jsem odpověď, ale to ticho bylo hrozivé.
Zavyl jsem. Ona je taky člověk! Copak se na ni naše ochrana nevztahuje?
Ona stejně umírá, pomyslela si Leah. Jenom jí zkrátíme utrpení.
To byla poslední kapka. Odskočil jsem od Setha a s vyceněnými zuby jsem se ohnal po jeho sestře. Už jsem ji chtěl popadnou za levou nohu, když jsem ucítil, jak se mi do boku zakously Samovy zuby a táhnou mě zpátky.
Zavyl jsem bolestí a vzteky a otočil jsem se k němu.
Přestaň! Poručil mi velitelským tónem nejvyšší autority.
Noh mi začaly podklesávat. Rázem jsem se zastavil, ale držel jsem se na nohou jen silou vůle.
Odvrátil ode mě pohled. A ty na něj nebudeš krutá, Leo, poručil jí. Bellina oběť je vysoká cena, a to musíme uznat všichni. Zmařit lidskej život jde proti všem naším zásadám. To, že z toho zákona musíme udělat výjimku, je smutný. Všichni budeme truchlit pro to, co dnes večer uděláme.
Dnes večer? opakoval Seth šokovaně. Same – myslím, že bychom si o tom měli víc promluvit. Přinejmenším se o tom poradit se staršíma. Přece nás vážně nemůžeš –
Tvoje ohleduplnost vůči Cullenovým teď není na místě. Není čas na debaty. Uděláš, co se ti řekne, Sethe.
Sethovi podklesla přední kolena a hlava mu padla pod tíhou rozkazu alfy.
Sam přecházel v těsném kruhu kolem nás dvou.
Na tohle potřebujeme celou smečku. Jacobe, ty jsi nejsilnější bojovník. Dnes večer budeš bojovat s náma. Chápu, že je to pro tebe tvrdý, takže se soustředíš na jejich bojovníky – Emmetta a Jaspera. O ty druhý se... nestarej, Quil a Embry budou bojovat s tebou.
Roztřásla se mi kolena; měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou, zatímco hlas alfy bičoval mou vůli.
Paul, Jared a já si vezmeme na starost Edwarda a Rosalii. Z informace, kterou nám Jacob přinesl, usuzuju, že právě oni dva budou hlídat Bellu. Carlisle a Alice budou taky poblíž, možná i Esmé. Na ně se zaměří Brady, Collin, Seth a Leah. Ten kdo bude mít volnou cestu k – všichni jsme slyšeli, jak se v duchu zasekl na Bellině jménu – tomu tvorovi, tak ho sejme. Zničit to stvoření je naše hlavní priorita.
Smečka zavrčela v nervózním souhlasu. Všem se napětím ježily chlupy. Přecházení se zrychlilo a zvuk tlap na slané hlíně byl ostřejší, drápy se zarývaly do půdy.
Jenom Seth a já jsme byli klidní, oko uprostřed hurikánu vyceněných zubů a sklopených slechů. Seth se čenichem skoro dotýkal země, skloněný pod Samovými rozkazy. Cítil jsem jeho bolest z nadcházející proradnosti vůči přátelům. On to bral jako zradu – během toho jediného dne spojenectví a boje po boku Edwarda Cullena se Seth stal upírovým skutečným přítelem.
Teď se ovšem na žádný odpor nezmohl. Poslechne bez ohledu na to, jak moc ho to zraňuje. Nemá na vybranou.
A já na vybranou mám? Když alfa zavelí, smečka musí za ním.
Sam nikdy předtím neprosazoval svou autoritu takhle silně; věděl jsem, že upřímně nesnáší pohled na to, jak se před ním Seth krčí jako otrok u nohou svého pána. Nevynucoval by si to, kdyby byl přesvědčen, že má jinou možnost. Nemohl nám lhát, když jsme byli myslí takhle napojeni jeden na druhého. Opravdu věřil, že je naše povinnost zničit Bellu a monstrum, které v sobě nosí. Opravdu věřil, že nemá času nazbyt. Věřil tomu natolik, že byl ochoten pro to zemřít.
Viděl jsem, že on sám se postaví Edwardovi; pro svou schopnost číst naše myšlenky byl pro nás Edward největší hrozbou. Sam nechtěl. aby se někdo jiný vystavoval napospas nejsilnějšímu protivníkovi.
Za druhého hlavního nepřítele považoval Jaspera, proto ho nechal mně. Věděl, že mám nejlepší šanci z celé smečky souboj s ním vyhrát. Mladým vlkům a Lee určil snadnější cíle. Malá Alice, která v naší přítomnosti neviděla budoucnosti, nepředstavovala žádnou hrozbu, a z dob našeho spojenectví jsme věděli, že Esmé taky není žádná bojovnice. Překonat Carlislea bude horší, ale toho zase svazuje jeho odpor k násilí.
Bylo mi hůř než Sethovi, když jsem sledoval, jak Sam plánuje a snaží se přitom zvažovat všechny stránky, aby dal každému členu smečky naději na přežití.
Všechno bylo naruby. Dnes odpoledne jsem se nemohl dočkat, kdy už na ně zaútočíme. Ale Seth měl pravdu – na takovýhle boj jsem nebyl připravený. Nechal jsem se zaslepit vlastní nenávistí. Nedovolil jsem si pořádně si to promyslet, protože jsem tušil, co uvidím, když se nad tím zamyslím.
Carlisle Cullen. Když jsem se na něj díval bez té oslepující nenávisti, nedokázal jsem popřít, že zabít ho by byla vražda. Byl hodný. Hodný jako každý z lidí, které jsme chránili. Možná lepší. Tušil jsem, že ani ostatní členové jeho rodiny si smrt nezaslouží, ale soucit s nimi jsem necítil tak silně. Taky jsem je tak neznal. Ale Carlisle se nebude chtít bránit a oplácet rány, ani kdyby si tím měl zachránit vlastní život. A díky tomu ho dokážeme zabít – protože nebude chtít, abychom umírali my, jeho nepřátelé.
Tohle je špatnost.
Nejen proto, že zabít Bellu mi připadalo jako zabít sebe samého, jako sebevražda.
Musíš s námi táhnout za jeden provaz, Jacobe, poručil Sam. Kmen je na prvním místě.
Dneska jsem se zmýlil, Same.
Tak byly tvoje důvody chybný. Ale teď máme před sebou povinnost, kterou musíme splnit.
Vzchopil jsem se. Ne.
Sam zavrčel a přestal přede mnou přecházet. Díval se mi přímo do očí a ze zubů mu vycházelo temné vrčení.
Ano, nařídil alfa, a hlas mu zvučel silou jeho autority. Dnes večer se z toho nijak nevykroutíš. Ty, Jacobe, půjdeš bojovat proti Cullenovým s námi. Ty, společně s Quilem a Embrym, se postaráte o Jaspera a Emmetta. Jste povinni chránit kmen. Proto existuješ. A týhle povinnosti dostojíš.
Ramena se mi svěsila, jak na mě dopadla tíha jeho výnosu. Nohy se mi podlomily a najednou jsem pod ním ležel na břiše.
Žádný člen smečky nemohl alfu odmítnout.